Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D., z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií komentuje probíhající jednání o mírovém plánu pro Ukrajinu, její budoucí podpoře a předpokládaném vytvoření mnohonárodnostní jednotky, která by působila přímo na ukrajinském území.
Mírový plán a bezpečnostní záruky pro Ukrajinu
V kontextu probíhajících jednání vrcholných představitelů zemí EU o budoucí podpoře Ukrajiny je nutné zmínit klíčový faktor ukončení tohoto konfliktu, a tím je mírový plán, a především pak jeho samotná realizace. V tuto chvíli existuje řada návrhů i jejich modifikací, jak celý konflikt urovnat. Jak známo, na počátku těchto návrhů stál Trumpův 28bodový plán, který byl zpracován na úrovní amerických a ruských diplomatických představitelů v listopadu tohoto roku. Tento původní Trumpův plán tak, jak byl navržen, neprošel. Jak se dalo předpokládat, byl pro Ukrajinu a její západní spojence nepřijatelný. Ovšem na straně druhé, Ukrajina není v pozici, aby si kladla zásadní podmínky pro ukončení války, což by se dalo očekávat, kdyby získala na frontě strategickou převahu a iniciativu v celém konfliktu. V tuto chvíli však Ukrajina není v pozici, aby válku vyhrála, a s postupem času se jí možná ani nepodaří udržet současnou frontovou linii. Ukrajina se brání pouze díky západní vojenské, technologické a zpravodajské podpoře. Bez ní by již prohrála. Optimismus, který projevili američtí vyjednavači v pondělí 15. prosince na konci dvoudenních rozhovorů v Berlíně mezi prezidentem Trumpem, ukrajinským prezidentem Zelenským a evropskými lídry, se proto nezdá být zcela oprávněný. Pokud je pravdou, že 90 % problematických otázek mezi Ruskem a Ukrajinou bylo vyřešeno, je stejně tak pravdou, že konec války se nezdá být blíž, zejména vzhledem k tomu, že Moskva nejeví žádný úmysl ustoupit od svých pozic.
Územní kompromisy a jejich politická neprůchodnost
Stále ale platí, že nejbolestivější otázkou, na níž se Kyjev a Washington zatím neshodnou, jsou územní ústupky ze strany Ukrajiny a zajištění bezpečnosti země v poválečném období. Původní plán se primárně zaměřoval na postoupení celého Donbasu Moskvě, a to včetně oblastí stále kontrolovaných Kyjevem, dále pak definitivní uznání Krymu a okupovaných území a zmrazení linií na zbytku fronty, což se nyní ukazuje jako hlavní vojensko-strategický cíl celé „speciální vojenské operace“. K tomu by se přidalo výrazné snížení počtu ukrajinských ozbrojených sil a přísné omezení schopností úderů na dlouhé vzdálenosti výměnou za západní bezpečnostní záruky a ukončení nepřátelských akcí. Nejedná se však o oficiální dohodu, nýbrž o neformální návrh, jež dosud nezískal souhlas ani ukrajinské vlády, ani jejích evropských spojenců. Pokud by se plán v této podobě uskutečnil, což je velmi nepravděpodobná eventualita, Rusko by z něj zcela jednoznačně vyšlo jako politický i vojenský vítěz a Ukrajina by byla ochromena a zranitelná vůči případné budoucí intervenci.
Pro Kyjev, jak se logicky ukázalo, je přijetí takového kompromisu téměř nemožné. Ukrajinská ústava totiž stanoví, že jakákoli územní změna musí být předmětem celostátního referenda, a zakazuje dodatky, které ohrožují celistvost státu. Referendum navíc není za stávající situace ani proveditelné. Dále by to znamenalo požádat obyvatelstvo o schválení definitivního vzdání se území, která země považuje za nedílnou součást své suverenity. Veřejné mínění je také z velké části nadále proti územním ústupkům, a přestože je veřejnost konfliktem unavená, značná část Ukrajinců se obává, že ukvapená dohoda by se mohla změnit v maskovanou kapitulaci. Pro prezidenta Zelenského, který je již vnitřně oslaben, by podepsání dohody vnímané jako kapitulace znamenalo čelit potenciálně zničující politické krizi s reálným rizikem vnitřních rozkolů a radikalizace.
Bezpečnostní záruky: vágní pojem a reálná rizika
Pokud jde o bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, již od jara 2025 se tato otázka stala ústředním bodem mezinárodních diskusí o budoucí západní podpoře Ukrajiny. Po potenciálním příměří má být zajištění bezpečnosti Ukrajiny klíčovou součástí zahraniční pomoci, kterou bude země i nadále potřebovat. Nicméně bezpečnostní záruky i nadále zůstávají pojmem, jenž ponechává důležité vojensko-strategické otázky nevyřešené. Obecně platí, že hovořit o bezpečnostních zárukách bez jasného politicko-vojenského zadání může být zavádějící. Ostatně samotný pojem bezpečnostní záruky je dosti vágní a dosažení absolutní bezpečnostní záruky je nedosažitelnou iluzí, a to nejen pro Ukrajinu, ale všude na světě. Různé definice a interpretace bezpečnostních záruk spolu s dalšími nejasnostmi a rozpory při plánování jejich implementace představují dosti velký problém. Existuje reálné riziko, že slib implicitně obsažený v termínu bezpečnostní záruky nakonec nebude dodržen. Ačkoli bezpečnostní záruky jsou v tomto roce předmětem intenzivní debaty v Evropě i mimo ni, konkrétní budoucí výzvy, které z nich vyplývají, zůstávají nejasné. Nekonzistentní plnění hlasitě proklamovaných závazků podpory a obrany by bylo nejen nebezpečné pro Ukrajinu, ale také by dále podkopalo již tak hluboce otřesený evropský bezpečnostní řád a mezinárodní systém založený na pravidlech. Otevřené otázky musí být od samého začátku jasně identifikovány. Transparentnost může pomoci přejít od čistě politicko-rétorického cvičení v otázce poválečného uspořádání Ukrajiny ke skutečnému zlepšení bezpečnostní situace a definování obranných potřeb Kyjeva.
Uklidňující síly a strategické paradoxy evropského přístupu
Nicméně už od března 2025 Koalice ochotných v čele s Velkou Británií a Francií plánují vytvořit vojenské uskupení – tzv. uklidňující síly, v anglickém originále Reassurance Force, které by zajistily dodržování podmínek jakékoli mírové dohody, garantovaly by bezpečnostní záruky a posílily obranu Ukrajiny. Ačkoli není pojem uklidňující síly ve slovníku Společné zahraniční a bezpečností politiky EU ani v politicko-vojenské terminologii Aliance zastoupen, není zcela nový. Jeho původ lze vysledovat zejména v prohlášeních bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy z roku 2014. Ten v kontextu Ukrajiny navrhl realizovat Evropskou iniciativu pro uklidnění (European Reassurance Initiative). Cílem této iniciativy bylo uklidnit východoevropské státy prostřednictvím navýšení a rozmístění amerických sil na východním křídle Aliance. Pojem „uklidňujících sil“ byl tak od svého vzniku označován za součást strategie odstrašení namířené proti Rusku.
Otázkou je, zdali vůbec existuje možnost či forma přímé vojenské podpory, jenž může Koalice ochotných poskytnout Ukrajině nad rámec materiální, finanční a výcvikové pomoci. Nasazení vojsk NATO na ukrajinském území je v zásadě vyloučeno. Není jasné, zda se to týká i oné podoby evropských uklidňujících sil, které by byly nasazeny z pozice zemí tvořících koalici ochotných a nikoli pod záštitou NATO. Není však pochyb o tom, že Rusové budou trvat na tom, že mezi společným mnohonárodním uskupením NATO a nasazením jednotek zemí NATO není žádný rozdíl.
Plán částečné implementace bezpečnostních záruk formou uklidňující síly na Ukrajině mimo jiné předpokládá nasazení několika desítek tisíc vojáků na ukrajinské půdě a vyslání válečných lodí do Černého moře. Hovoří se rovněž o omezené pomoci USA, která by mohla zahrnovat určitou leteckou podporu, sdílení zpravodajských informací a logistické kapacity, ale žádné rozmístění amerických jednotek. Nejsou však známy žádné další podrobnosti o tom, jaký by měl být mandát těchto sil. A bez jasného politického zadání a stanovení konečného politického cíle takovéto operace nelze de facto ani vést efektivní vojenské plánování. Existují tak mnohé otázky ohledně trvání operace a pravidel nasazení (Rules of Engagement), včetně identifikace vojenských schopností, kterými by takovéto síly měly disponovat. Stejně tak je z vojensko-strategického hlediska poměrně předčasné hovořit o konkrétní struktuře úkolového uskupení, jeho početním stavu či o konkrétní oblasti rozmístění.
Evropský plán západních, tzv. uklidňujících sil na Ukrajině je sice chvályhodný, ale trpí dvěma strategickými paradoxy. Zaprvé, současné diskuse o nasazení západních vojsk na Ukrajině jsou kontraproduktivní pro jednání o příměří mezi Ruskem a Ukrajinou. Zatímco myšlenka západních uklidňujících sil na Ukrajině je na Západě vítána, Rusko ji stejně tak odmítá. Veřejná debata o uklidňujících silách dosud ještě více oddálila vyhlídku na příměří založené na kompromisu s Ruskem. Posílila odhodlání Moskvy v její agresivní válce, a tím zvýšila ekonomický a vojenský tlak potřebný k přesvědčení Kremlu k přijetí příměří.
Druhý strategický paradox plánu pramení z nejistoty ohledně nejhoršího scénáře, kdy by se uklidňující síly zapojily do aktivního boje s ruskou armádou. Nejobtížnější otázkou ohledně možného nasazení západních vojsk na Ukrajině je tato: Jak by reagovaly tyto síly, kdyby byly napadeny ruskou stranou, například ruskými raketami a drony, což by mohlo vést k významným ztrátám na životech? Reakce na takový incident by nebyla jen vojenským dilematem, ale měla by i dalekosáhlé politické důsledky. Pokud by uklidňující síly reagovaly na ruskou provokaci úměrně, mohly by být do rusko-ukrajinské války vtaženy jak země, které je vyslaly, tak i NATO, případně i EU. Pokud by naopak uklidňující síly nedokázaly adekvátně reagovat na ruský útok, mise by ztratila smysl a mohla by být zpochybněna celková ochota Západu zapojit se do kolektivní obrany.
Reálné možnosti poválečné bezpečnostní situace na Ukrajině
Jasné a dobře definované bezpečnostní záruky nejsou jediným předpokladem pro fungování budoucího příměří, ale jsou klíčové. Tato chvályhodná myšlenka by však měla být realizována s opatrností a neměla by vyvolávat očekávání, která nelze splnit, ani vyvolávat falešný dojem, že se západní zapojení do dění na Ukrajině po skončení války kvalitativně změní.
Za několik let se okolnosti mohou změnit a zahraniční vojska na Ukrajině a námořní angažmá v Černém moři se mohou ukázat jako méně problematické. Za současných podmínek však debaty o nasazení uklidňujících sil na Ukrajině odvádějí pozornost od naléhavějších problémů. Koneckonců, rozhodujícím garantem bezpečnosti Ukrajiny je a zůstane její vlastní armáda. Případnou další intervenci Moskvy může zastavit pouze Ukrajina dobře vyzbrojená a s dobře vycvičenými vojáky, což je požadavek, který platí jak ve válečné, tak i mírové době.
Zásadní jsou také nejasnosti ohledně toho, jakou formu by mohla mít evropská vojenská přítomnost na Ukrajině a jaké funkce by se od zúčastněných jednotek očekávaly. To vyvolalo několik zásadních otázek týkajících se politického a tomu odpovídajícího vojenského cíle operace s nasazením uklidňujících sil. Co je Koalice ochotných ve skutečnosti v konečném důsledku ochotna na Ukrajině udělat? Největší otázkou ze všech je, zda by evropské jednotky na Ukrajině mohly v případě útoku Ruska bojovat.
Ruský odpor vůči západní vojenské přítomnosti na Ukrajině je dobře známý. Putin nedávno prohlásil, že jakékoli evropské jednotky by Rusko považovalo za legitimní cíle. Střet mezi ruskými a evropskými jednotkami na Ukrajině by nebyl nevyhnutelný. Kreml by spíše otestoval míru jednoty a odhodlání Západu útokem na evropské jednotky na Ukrajině, avšak tento krok by byl vyvažován obavami Moskvy, že jakýkoli akt agrese by se mohl obrátit proti Rusku a posílit závazek Evropy stát na straně Ukrajiny. Nicméně zjevný potenciál nepředvídatelné eskalace znamená, že by se západní jednotky nasazené na poválečnou Ukrajinu téměř jistě omezily na oblasti vzdálené od stávající frontové linie. Právě tato zjevná snaha Evropy vyhnout se přímé vojenské konfrontaci s Kremlem klade vážná omezení na potenciální rozsah nasazení evropských jednotek.
Tento opatrný přístup však neznamená, že by evropská vojenská přítomnost na Ukrajině byla zcela zbytečná. Již na jaře roku 2024 francouzský prezident Emmanuel Macron nastolil možnost nasazení západních vojsk do týlových oblastí jako způsob vymezení jasných hranic pro Kreml. V poslední době zvláštní vyslanec USA Keith Kellogg navrhl evropskou vojenskou přítomnost na pravém břehu řeky Dněpr s cílem chránit střední a západní Ukrajinu. To by mohlo přispět k vytvoření bezpečnosti a důvěry nezbytné pro poválečné oživení Ukrajiny. Evropští vojáci by navíc mohli významně přispět k případnému vytvoření vzdušného štítu nad územím země.
To je všeobecně považováno za nejrealističtější formu západní vojenské podpory Ukrajiny. Letky letectva zúčastněných zemí a posílená protivzdušná obrana by se spojily s cílem chránit ukrajinský vzdušný prostor před ruskými raketovými a dronovými útoky. Západní jednotky se základnami na Ukrajině by mohly provozovat systémy protivzdušné obrany a poskytovat pozemní podporu rostoucí flotile zahraničních letounů ve službách ukrajinského letectva. Veškeré tyto návrhy by však musely projít jednáními za účasti ruské strany a případná realizace takových plánů by musela být odsouhlasena i ze strany Kremlu.
Autor textu: Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D. (plukovník gšt. v z.)
