Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D., z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií komentuje články k závěrům Haagského Summitu NATO publikované na oficiálních stránkách EU Institute for Security Studies (EUISS). EUISS je prvkem v organizační struktuře EU mající přímé vazby na další unijní instituce, přičemž je pověřena realizací výzkumu v oblasti bezpečnosti a obrany a přispívá tak k formování společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Z tohoto titulu je v čele EUISS zástupkyně předsedkyně Evropské komise a vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Kaja Kallas. CBVSS spolupracuje s EUISS v rámci projektu NESSI (Network of European Security Studies Initiative) sdružující takřka dvě desítky institucí evropských zemí řešících právě zmiňovanou problematiku obrany a bezpečnosti. Předmětné články, ze kterých vychází autorův komentář, jsou následující: NATO after the Hague summit: Building the European pillar a Fit for purpose? Reforming NATO in the age of Trump 2.0.
NATO po Haagském summitu: Budování evropského pilíře
NATO se po červnovém summitu v holandském Haagu nachází v bodě zlomu, který je vyvolán nejen rostoucí ruskou hrozbou vůči Evropě a vůbec zhoršenou bezpečnostní situací ve světě, ale i proměňujícími se strategickými prioritami Spojených států. Vzhledem k tomu, že prezident Trump požadoval výrazné navýšení obranných výdajů a hrozil odchodem z Aliance, evropské státy se připravují nést podstatně větší část transatlantické zátěže. Skutečná zkouška však spočívá zejména v tom, zda NATO dokáže přetavit politické závazky ze zasedání v Haagu ve věrohodné vojenské schopnosti, především prostřednictvím Procesu obranného plánování NATO (NATO Defence Planning Process – NDPP).
Za jeden z významných momentů summitu lze považovat i to, že se podařilo předejít narušení jeho průběhu ze strany amerického prezidenta Donalda Trumpa – ať už formou předčasného odchodu, nebo pokračujícím zpochybňováním závazku USA vůči Severoatlantické alianci, zakotveného v článku 5 Washingtonské smlouvy. Tento problém nastolil prezident Trump před samotným vrcholným zasedáním svým vyjádřením, kdy na přímý dotaz ohledně obrany spojenců odpověděl vyhýbavě a poznamenal, že „záleží na interpretaci“ uvedeného článku. Toto prohlášení ponechalo určitou míru nejistoty ohledně budoucnosti principu kolektivní obrany – základního pilíře Severoatlantické aliance. Trump vyjádřil podporu spojencům v obraně a podepsal deklaraci ze summitu, v níž lídři NATO znovu potvrdili svůj neochvějný závazek k zajištění kolektivní obrany v euroatlantické oblasti, tedy i v Evropě.
Nicméně někteří analytici poukazují na to, že právě proces intenzivního posílení evropského pilíře NATO by mohl spustit efekt, kterému se snaží vyhnout, jinými slovy, čím více se plánuje nahrazení americké přítomnosti v Evropě, tím více argumentů k odchodu dají tvůrcům této politiky ve Washingtonu. Je možné, že právě tato obava brzdí pokusy o otevřenou reformu Aliance. Koneckonců udržování silného pouta mezi Evropou a Severní Amerikou má pro NATO existenční význam.
Pouze navýšení výdajů na obranu nestačí
Summit NATO v Haagu, první od Trumpova návratu do Bílého domu, splnil dva hlavní cíle. Zaprvé, spojenci se dohodli na nové základní výši výdajů. Řada expertů již dříve upozorňovala, že závazek investovat 2 % HDP do obrany, dohodnutý na summitu ve Walesu v roce 2014, nepostačuje k naplnění požadavků na schopnosti, které jsou nezbytné pro efektivní zajištění strategie odstrašování. Trump navíc považuje novou dohodu o výdajích za klíčovou součást své transatlantické politiky. Hlavním tématem summitu v Haagu proto bylo přijetí nové výše výdajů. Ta byla stanovena na 3 % HDP na položky přímo související s vojenskými schopnostmi a dalších 1,5 % na širší bezpečnostní záležitosti, jako je například obrana proti kybernetickým útokům, výstavba a posilování odolnosti civilní infrastruktury atd. Součet těchto dvou položek tedy činí 5 %, což je hodnota, kterou Trump zmínil již na začátku svého druhého funkčního období.
V kontextu navýšení výdajů na obranu se však spojenci v NATO musí rozhodnout, jaké schopnosti je nezbytné posílit. Identifikace těchto schopností je samozřejmě jedním z výstupů NDPP. Tento čtyřletý cyklus je ústředním rámcem pro rozvoj vojenských schopností nezbytných k plnění úkolů vyplývajících z kolektivní obrany, tedy i obrany území evropských spojenců NATO i Evropy jako celku. V souladu s politickými pokyny vydanými v roce 2023 strategická velitelství NATO identifikují tzv. „minimální požadavky na schopnosti“, tj. soubor sil a schopností potřebných k plnění plánovaných operací a misí. Cíle v oblasti tvorby schopností (Capability Targets) jsou následně rozděleny mezi spojence na základě stanoveného mechanismu. Akt přijetí těchto cílů se stal druhým nejvýznamnějším výsledkem uplynulého summitu, ačkoli kvůli své utajené povaze zůstává do značné míry mimo dohled veřejnosti. V kontextu uvedeného se očekává, že se především evropští spojenci dohodnou na celkovém zvýšení cílů výstavby schopností o 30 %, což je kvóta nezbytná pro splnění požadavků nových regionálních plánů obrany euroatlantické zóny. Reálnou skutečností však zůstává, že toto zvýšení nebude v rámci Aliance rozděleno rovnoměrně, neboť Spojené státy již předem signalizovaly svůj záměr omezit své závazky vůči evropskému konvenčnímu odstrašování. Hlavní tíhu této odpovědnosti by v budoucnu měli nést především evropští spojenci spolu s Kanadou a Tureckem.
Jde o ambiciózní cíl zaměřený na posílení obranných schopností Aliance, který však zároveň představuje značné politické a ekonomické výzvy. Například Polsko se tomuto cíli již blíží se 4,7 %, zatímco některé jiné státy, jako například Španělsko nebo Slovinsko, vyjádřily výhrady ohledně jeho dosažitelnosti v daném časovém rámci. Navýšení na 5 % by znamenalo stovky miliard dolarů ročně navíc, což si bude u většiny evropských států vyžadovat důkladné zvážení fiskálních možností i veřejné podpory. Rozdělení této částky může sice členským státům poskytnout manévrovací prostor při naplňování svých závazků, zároveň však bude důležité zajistit transparentnost a jednotná kritéria vykazování. Ovšem podle analytiků EUISS by realizace tohoto cíle znamenala zásadní změny v národních rozpočtech i prioritách a vynakládání 5 % HDP na obranu je politicky a ekonomicky nemožné pro téměř všechny členy NATO. Státy, které doposud investovaly do obrany pod 2 % HDP, tak budou muset zvážit rozsáhlejší strukturální kroky, pokud chtějí stanovený cíl naplnit.
Pro evropské členské státy NATO představuje klíčovou strategickou otázku způsob, jakým rozšířit a posílit své vojenské schopnosti a kapacity. Měly by i nadále vycházet z předpokladu, že USA budou trvale zajišťovat páteř aliančních schopností, a zaměřit se na budování moderní bojové síly v podobě většího počtu tanků, raket a letadel? Nebo by měly rovněž vyčlenit významné zdroje na vybudování paralelních struktur velení a řízení a na rozvoj dalších schopností, které v současnosti zajišťují USA a které Američané budou pravděpodobně nadále poskytovat? Druhá možnost je bezpochyby složitější a v krátkodobém horizontu může vést k napětí ve vztazích s Washingtonem z důvodu vnímané duplicity. Z dlouhodobého hlediska by však takový přístup mohl vytvořit pevnější základ pro skutečný evropský pilíř v rámci NATO a přispět k posílení transatlantické aliance.
Stojí euro-atlantická vazba i nadále na silných nohou?
Fungování Aliance se ve své podstatě opírá o dva klíčové předpoklady, které již nemusí být bezpodmínečně platné. Pokud se jimi NATO a političtí představitelé aliančních zemí nebudou systematicky zabývat, bude obtížnější udržet si silnou a důvěryhodnou odstrašovací pozici, a to nejenom v Evropě.
Prvním předpokladem je, že Spojené státy si udrží klíčovou roli v odstrašování potenciálního nepřítele a obraně Evropy. Obranný model NATO se spoléhá na to, že USA poskytnou velké množství sil a prostředků, včetně více jak 80 000 amerických vojáků, kteří jsou rozmístěni v oblasti odpovědnosti Evropského velitelství Spojených států (EUCOM). Struktura velení a řízení NATO se také opírá o velitelský potenciál USA, kdy pozice velitele EUCOM je spojená s pozicí vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě (SACEUR) stejně tak, jako se američtí admirálové střídají ve funkci velitele na velitelství v Neapoli (Joint Force Command), velitelství v Ramsteinu (Allied Air Command) a Izmiru (Allied Land Command). V neposlední řadě je pak nutné zmínit to, že USA poskytují klíčové strategické schopnosti k zajištění zpravodajství, sledování a průzkumu, k realizaci strategické letecké přepravy, poskytují prostředky protivzdušné obrany a obrany proti balistickým raketám atd. Jinými slovy, pozemní, námořní a vzdušné síly Spojených států vykonávaly a dosud i nadále zajišťují mnoho klíčových schopností pro potřeby celé Aliance. Evropské země se po celá desetiletí spoléhají na americké prostředky, a to i v operacích mimo území členských zemí NATO. Vzhledem k tomu, že trvalá dostupnost těchto prostředků byla z velké části považována za samozřejmost, měly ostatní členské země jen malou motivaci investovat do alternativního řešení mimo působnost USA.
Nová Trumpova administrativa však už od počátku nástupu do Bílého domu signalizovala svůj záměr výrazně snížit své příspěvky, čímž zpochybnila tento dlouhodobý předpoklad. Jak uvedl ministr Hegseth v únoru 2025, strategická realita brání USA v převzetí primární odpovědnosti za evropské konvenční odstrašování. Očekává se, že i Evropské velitelství (EUCOM) utrpí škrty v rámci procesu realokace rozpočtu obrany, což může skutečně vést ke snížení počtu amerických sil v Evropě. Dokonce i prostředky poskytnuté USA by mohly být přemístěny z euroatlantického prostoru do indopacifické oblasti. Obavy Evropy ze stažení amerických vojsk se sice zmírnily, ale Pentagon nadále provádí revizi globální obranné pozice USA a v Evropě jsou možné výrazné škrty. I když rozsah případného omezení americké přítomnosti v Evropě nebude výrazný, mnoho Evropanů zůstane znepokojeno budoucím vývojem vzhledem k deklarované snaze Washingtonu zaměřit svou pozornost především na indo-pacifický region. Do budoucna by evropští spojenci měli vycházet z předpokladu, že břemeno obrany Evropy připadne na jejich bedra, s menším americkým příspěvkem. Nicméně v určitých oblastech, například v oblasti jaderného odstrašení, mohou Spojené státy dokonce preferovat setrvání v NATO, pokud by alternativou byl rozvoj vlastních jaderných kapacit některých evropských států. To jen podtrhuje fakt, že Spojené státy se po celá desetiletí etablovaly nejen jako partner, ale také jako mocnost působící na evropském kontinentu prostřednictvím fyzické přítomnosti svých sil.
Dalším pozitivním signálem v tomto směru je evidentní snaha Bílého domu udržet si vliv v nejvyšších velitelských strukturách NATO. Jmenováním amerického generála Alexuse Grynkewiche do funkce vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě signalizuje Trumpova administrativa záměr posílit linii velení a operační koordinaci v rámci Aliance, ale také zdůrazňuje udržení amerického vlivu v rozhodovacích procesech na nejvyšší vojenské úrovni. Ostatně i slova prvního generálního tajemníka NATO lorda Ismaye o skutečnosti, že úkolem Aliance bylo od prvopočátku udržet Ameriku v Evropě, podtrhují fakt, že stabilita Evropy je nemyslitelná bez aktivního amerického angažmá. Evropa ve 21. století tak stále potřebuje aktivní americké zapojení, které bylo prakticky od konce 2. světové války nezbytnou součástí bezpečnostní stability na Starém kontinentu.
Summit NATO jako impulz pro restart evropského obranného průmyslu
Budování evropského pilíře NATO si vyžádá od evropských zemí nejen výrazné navýšení obranných výdajů, ale také podstatně efektivnější spolupráci, než jaká byla dosud běžná. EU a její nedávné iniciativy v tomto ohledu můžou sehrát klíčovou roli. Za prvé, EU může poskytovat významné finanční pobídky k rozvoji infrastruktury duálního užití, podporovat spolupráci členských států při vývoji a pořizování vojenské techniky a posilovat obranný průmysl ve zvyšování výrobních kapacit i v podpoře inovací. V tomto směru může právě Unie přispět k vytvoření politického impulzu pro rozvoj evropských obranných schopností – zejména těch strategických, jejichž realizace vyžaduje zapojení většího počtu členských států. V tomto kontextu by užší spolupráce mezi Aliancí a EU mohla sloužit jako platforma pro otevřenou diskusi a zároveň napomáhat vytváření koalic kolem společných projektů zaměřených na překonání klíčových nedostatků v obranných schopnostech. Pokud tedy existuje sektor, který má důvod oslavovat výsledek haagského summitu, pak je to evropský obranný průmysl.
Autor textu: Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D.
