Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D., z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií reaguje na aktuální vývoj konfliktu na Ukrajině, který v úterý 19. listopadu tohoto roku završil svůj tisící den. Tento den je spojen se zahájením úderů ukrajinské armády do hloubky ruského území
za použití amerických balistických raket, k čemuž dala svolení americká strana. Následně reagovala ruská strana použitím hypersonických střel k úderům na ukrajinské území. Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D., se zamýšlí nad tím, zda uvedené akce způsobí ještě větší eskalaci ozbrojených střetů, nebo naopak povedou k diplomatickému řešení a ukončení konfliktu.
Tisíc dnů války na Ukrajině
V úterý 19. listopadu uplynulo tisíc dnů od ruské invaze na Ukrajinu. Každá moderní válka začínala myšlenkou, že bude intenzivní, ale zároveň i krátká. Bohužel téměř u všech se to nenaplnilo. Moskva zahájila takzvanou „zvláštní vojenskou operaci“ v domnění, že bude trvat jen několik dní nebo týdnů. V některých fázích se zdálo, že Moskva přijde se zcela novým přístupem k vedení operací a provede rozhodný vojenský manévr, který se stane klíčem
k rychlému vyřešení konfliktu. Ve skutečnosti se však nestalo nic, co by mohlo vést k dosažení konečného vítězství a rychlému ukončení konfliktu.
A tak i nadále platí to, co věděli už naši předkové – válka se živí sama. Ostatně i Carl von Clausewitz definoval tento fakt ve své formulaci: „Válka je akt násilí a její vedení nemá žádné hranice.“ Tato slova však nelze brát jako určující zákon, který by bylo třeba aplikovat mechanicky na všechny ozbrojené konflikty. V historii válečných konfliktů nacházíme mnoho proměnných a faktorů, které mohou změnit běh událostí. Nelze si však nevšimnout, že
v moderních válkách, tedy i v té, která probíhá na Ukrajině, se často potvrzují znaky válek dávno minulých, které ovlivňují dynamiku a průběh konfliktu.
Návrat války dokládá i stálou platnost základních principů vojenské strategie. V kontextu klasické teorie války nemusí být situace Ukrajiny, kdy čelí agresi daleko silnějšího protivníka, bezvýchodná. I v tomto případě může být totiž obranné vedení války silnější než ofenzíva. Jaké jsou v tomto kontextu strategické principy obranné války založené na nepříznivém počátečním poměru sil, což je případ Ukrajiny vůči síle ruské armády? Obranné vedení války je z čistě logického hlediska založeno na třech hlavních principech:
- Zachování území a udržení nezbytně důležitých sil – Obranné vedení války se může spokojit s tím, že neporazí hlavní síly protivníka, ale zabrání mu dosáhnout jeho cíle. Bránit znamená především vzdorovat.
- Využití faktoru času – Bránit se neznamená pouze čelit útoku nebo se mu vyhýbat, ale také přeměnit očekávání v příležitost. Faktor trvání konfliktu bývá pro obránce příznivý, protože útok protivníka má tendenci časem slábnout. Tento princip má však zásadní nedostatek: udržitelnost strategické obrany je závislá na zdrojových možnostech. V případě Ukrajiny dochází k postupnému vyčerpávání nejen materiálních zdrojů (např. zbraně a munice), ale
i lidských, což má a bude mít zásadní dopad na vývoj konfliktu. - Výhoda obránce v terénu – Obránce má výhodu umístění, vybírá si pro boj obtížný terén, aby vyrovnal asymetrii sil a podpořil vítězství. Takticky se obrana promítá do mobilní obrany nebo obrany formou opotřebovací války vedené v zastavěných urbanizovaných oblastech.
Klíčovou otázkou v současné situaci je, zda po tisíci dnech války již nastala vhodná doba pro rozhodnutí mezi pokračující intenzitou bojů a zahájením dialogu o poválečném uspořádání. Významnou roli v tom pravděpodobně sehraje nová americká administrativa, která bude mít zásadní vliv na směřování řešení konfliktu na Ukrajině. Nový americký prezident bude muset rozhodnout o dalším postupu, tj. zda potvrdí větší podporu Kyjevu, o níž se již zmínil odcházející prezident Joe Biden, včetně schválení případných ukrajinských útoků do hloubky ruského území, nebo zda naopak zvolí postupné snižování podpory, které by mohlo Ukrajinu přimět ke kompromisu zahrnujícímu územní ústupky.
Ukrajina po téměř třech letech války v posledních měsících ztrácí mnohem více než dříve.
V tuto chvíli je obtížné posoudit, zda bylo zahájení ofenzivy v oblasti Kurska správným krokem, protože oslabilo obranu na klíčových úsecích frontové linie a možná poskytlo Rusku až příliš prostoru pro další postup. Stejně tak je složité hodnotit, zda dodávky zbraní a munice splňovaly požadavky Kyjeva, pokud jde o kvalitu a množství, a zda se od nich neočekávalo až příliš, pokud šlo o změnu průběhu války.
V této souvislosti je třeba zmínit i další důležitou skutečnost – ani americké raketové systémy ATACMS, ani britsko-francouzské Storm Shadow/SCALP a jejich použití k úderům do hloubky ruského území, pravděpodobně nebudou rozhodující pro zvrácení vývoje konfliktu ve prospěch Ukrajiny. Pravděpodobně v souvislosti s americkým souhlasem se schválením použití taktických balistických raket k útokům na ruské území podepsal 19. listopadu tohoto roku ruský prezident Vladimir Putin dekret týkající se změny ve strategii použití jaderných zbraní. Jinými slovy, Moskva revidovala svou dosavadní představu o koncepci a využití jaderných zbraní.
Je zřejmé, že podpis dekretu, který upravuje doktrínu použití jaderných zbraní pouhý den poté, co americká administrativa oznámila, že umožní Ukrajině používat americké rakety na ruském území, je jasnou politickou reakcí. Revize doktríny a její operační zavedení však není úkol, který by bylo možné splnit v krátkém čase. Obsah uvedené revize, která je součástí širší strategie jaderného odstrašování, muselo ruské politické i vojenské vedení analyzovat
a strukturovat po dlouhou dobu.
Podle nově revidované kremelské doktríny bude agrese jakéhokoli nejaderného státu, avšak za účasti nebo podpory jaderné země, považována za společný útok na Ruskou federaci. Kromě toho bude možné, aby Rusko zareagovalo jadernými zbraněmi i v případě kritického ohrožení své suverenity a územní celistvosti pomocí konvenčních zbraní, a to i v případě útoku na Bělorusko jako na svého spojence. Reálnost této hrozby dokládá použití ruské hypersonické balistické střely, kterou Rusko odpálilo při útoku na Ukrajinu. Ukrajinské velení to oznámilo 21. listopadu a upřesnilo, že šlo o první případ, kdy Rusko během války použilo raketu dlouhého doletu. Ruský útok se zaměřil na kritickou infrastrukturu ve městě Dnipro. Ruský prezident potvrdil, že útok na Ukrajinu byl proveden hypersonickou balistickou střelou bez jaderné nálože, a zároveň zdůraznil, že konflikt na Ukrajině získal aktem ukrajinského útoku na ruské území s použitím západních balistických raket prvky globálního charakteru.
Neustálé ruské narážky na možné taktické využití jaderných zbraní jsou s nejvyšší pravděpodobností nedílnou součástí pečlivě připravené strategické komunikace, primárně zaměřené na odstrašení NATO a EU a na posílení pozice v dialogu se Spojenými státy, které nadále přesvědčivě podporují Ukrajinu. Západní Evropa však začíná z celé řady důvodů kolísat. Nová ruská jaderná doktrína tak směřuje k nastolení ještě křehčí hranice mezi strategickým odstrašením a taktickým použitím jaderných zbraní, přičemž se dále rozšířilo spektrum jejich možného využití. V každém případě se teprve ukáže, jak se situace bude vyvíjet, a stejně jako v Kyjevě i v Moskvě se očekávají konkrétní kroky od nově nastupujícího amerického prezidenta. Nepředvídatelnost prezidenta Donalda Trumpa představuje faktor, který Kreml nedokáže přesně odhadnout. Je však zřejmé, že Putinovým cílem je pokračovat
v konfliktu z výhodné pozice, kterou Rusko dosud získalo na ukrajinském bojišti.
Je velmi nepravděpodobné, že by Ukrajina v krátkodobém horizontu dosáhla takového vojenského potenciálu, který by jí umožnil osvobodit okupovaná území a obnovit svou původní teritoriální integritu. Ukrajina však má částečnou výhodu v tom, že stále drží území v oblasti Kurska. Pokud by v dohledné době došlo k jednáním o mírovém uspořádání, bude právě zisk území a jeho vojenská kontrola klíčovým argumentem obou stran při snaze dosáhnout diplomatického úspěchu. Rusko se bude opírat o svou vojenskou sílu, zatímco Ukrajina
o diplomatickou podporu svých západních spojenců, jejichž vliv by měl přinutit kremelské vedení k územním ústupkům. V kontextu opotřebovací války, kde vlastní zdroje a rezervy, zejména lidské, hrají jednu z hlavních rolí, Kreml věří, že má nejlepší karty k prosazení svých cílů a že bude schopen vnutit kompromis podle svých vlastních podmínek. Alespoň zatím.
