Význam a kontext Strategie národní bezpečnosti USA
Ve čtvrtek 4. prosince 2025 publikovala druhá administrativa Donalda Trumpa veřejnou část nové verze Strategie národní bezpečnosti (National Security Strategy of the United States of America, NSS). Jde o principiální strategický dokument zveřejňovaný na základě zvláštního zákona zpravidla v prvním roce nové administrativy, jehož účelem je představit vnímání bezpečnostního prostředí ze strany dané administrativy, formulovat a hierarchizovat její strategické cíle a v neposlední řadě stanovit předpoklady pro tvorbu a realizaci bezpečnostní politiky USA v nadcházejícím období. Vytváří tak ideový základ a formální předpoklad pro formulaci dalších, na NSS úzce navázaných strategických dokumentů, jakými jsou Strategie národní obrany (National Defense Strategy), přehledy jaderné a protiraketové strategie (Nuclear Posture Review, Missile Defense Review) nebo revizi globálního rozmístění amerických sil (Global Force Posture Review). Současný dokument nahrazuje verzi Bidenovy administrativy z roku 2022, opožděnou a ovlivněnou ruskou invazí na Ukrajinu.
Aktuální dokument dopřává slyšení té části americké odborné veřejnosti a intelektuálního prostředí, která už delší dobu volala po zásadní korekci amerického strategického myšlení a zevrubné reflexi aktuálně nejvýznamnějšího globálního megatrendu – transformace globálního řádu z post-studenoválečného a unipolárního na asymetricky multipolární. Aktuální strategie se tak stává omenem této doby, především ale formalizuje doposud spíš volně artikulované a reflexivně realizované principy strategického myšlení typického pro současnou národně-konzervativní pravici ztělesněnou v USA právě druhou administrativou Donalda Trumpa.
Odmítnutí post-studenoválečného paradigmatu a nové priority USA
Z dlouhodobé a systémové perspektivy je nejvýznamnější způsob, jakým aktuální strategický dokument „komunikuje“ se svými předchůdci. NSS 2025 totiž celou post-studenoválečnou bezpečnostní strategii USA považuje za fundamentálně chybnou, vágně a zbytečně široce formulovanou, zneužívanou americkými spojenci a partnery, přičemž také nepřímo kritizuje politické elity, které ji vytvářely a vykonávaly. Namísto rétorických závazků k „tradičním“ nástrojům americké zahraniční a bezpečnostní politiky, jakými byly např. globální leadership v šíření demokracie, angažovanost v oblasti lidských práv či podpora globalizované tržní ekonomiky, strategie Trumpovy administrativy bez obalu deklaruje, že „dny, kdy Spojené státy (…) podepíraly celý světový řád, jsou pryč.“
Místo toho taxativně jmenuje principy, na kterých má být americká bezpečnostní politika vystavěna – Amerika na prvním místě („America First“), úzké vymezení národních zájmů („Focused Definition of the National Interest“), mír prostřednictvím síly („Peace Through Strength“), přednost neintervenční politiky („Predisposition to Non-Interventionism“), pružný realismus („Flexible Realism“) či primát suverénních států („Primacy of Nations“), jejichž prostřednictvím následně definuje konkrétní bezpečnostní zájmy. Mezi klíčové patří ochrana americké jižní hranice proti nelegální migraci a pašování drog, všestranné posilování ekonomické bezpečnosti, zajištění americké energetické dominance, re-industrializace produkčních kapacit, udržení prvenství ve vědecko-technologickém rozvoji a v neposlední řadě i obnova duchovně-kulturního dědictví USA. V mezinárodní rovině zůstává klíčovým zájmem Bílého domu zachování amerického primátu vojenské supervelmoci včetně funkčního odstrašení, avšak „pouze“ jako komponenty přispívající k nastolení globální rovnováhy sil v prostředí asymetrické multipolarity. Z regionálního pohledu přetrvává ambice zabránit jakékoliv jiné mocnosti stát se hegemonem vlastního regionu, dokument však volá po tom, aby američtí spojenci a partneři převzali primární roli za zajišťování regionální bezpečnosti. V případě Evropy jde konkrétně o evropské členy Aliance, v Indo-Pacifiku především o Indii, Japonsko a Jižní Koreu. Strategie se tak posouvá od dosavadního apelu na spojence převzít od USA aktivnější roli v zajišťování své bezpečnosti (tzv. burden-sharing) k tlaku na převzetí hlavní tíhy odpovědnosti za vlastní i širší regionální bezpečnost (tzv. burden-shifting).
Regionální přesměrování americké strategie a západní hemisféra
V této souvislosti je pak zajímavé, že samotný rozměr velmocenského soupeření USA s Čínou a Ruskem coby centrální aspekt strategie Trumpova prvního prezidentství (NSS 2017) už ve strategii z roku 2025 není dominantním narativem. Čína je vnímána prizmatem nejvážnějšího ekonomicko-obchodního konkurenta, avšak ne jako hrozba či komplexní strategický vyzyvatel. Strategie se tak v postoji vůči Číně odklání nejen od svých dvou předchozích verzí z let 2017 a 2022, ale také od většinového vnímání amerického elektorátu či vzácné shody obou hlavních stran zastoupených v Kongresu. Pokud byla Trumpova první strategie z roku 2017 signifikantní proto, že v regionální hierarchii amerických priorit poprvé nadřadila region Indo-Pacifiku nad do té doby dominující Evropu, tak po roce 2025 vystoupala na vrchol této hierarchie západní polokoule. Klíčovým zadáním bezpečnostní politiky USA se totiž stává přísné uplatňování tzv. Trumpova dodatku (Trump Corollary) k původní doktríně prezidenta Jamese Monroea z roku 1823, na základě kterého chtějí USA obnovit svoji všestrannou dominanci nad celou západní hemisférou a zamezit jakémukoliv nevítanému politicko-ekonomickému průniku jiných mocností do této části světa.
Evropa, Evropská unie a bezpečnostní architektura
V kontextu Evropy dikce dokumentu důsledně rozlišuje mezi kontinentem jako svébytným regionem obývaným suverénními státy a Evropskou unií jako nejaktivnějším geopolitickým reprezentantem starého kontinentu. Evropa jako taková totiž zůstává definována jako strategicky prioritní, kulturně spřízněný a s USA ekonomicky významně propojený region, což dosvědčuje i speciální pozornost, kterou americká strategie věnuje vybraným částem kontinentu, konkrétně střední, východní a jižní Evropě. Na druhé straně EU jako nadnárodní instituce je dokumentem podrobena tvrdé kritice za omezování politické, kulturní a ekonomické suverenity jednotlivých zemí, kvůli čemuž k ní Trumpova administrativa přistupuje v ostrém kontrastu s minulostí daleko víc jako ke konkurentovi a soupeři, než ke spolehlivému partnerovi a spojenci. Evropa je také jediným regionem, na který NSS 2025 nahlíží prizmatem dlouhodobých politických, kulturních, demografických a ekonomických trendů, přičemž deklaruje ambici aktivně do těchto trendů vstupovat a ovlivňovat je ve svůj prospěch. Také zde jde o fundamentální odklon od dosavadní praxe, ale rovněž kontrast s jinými částmi samotné strategie (např. kapitole o Blízkém východě), ve kterých se americká administrativa hlásí k respektu k místním a regionálním standardům a politice nezasahování do vnitřních záležitostí.
Vnímání Evropy se projevilo také v přístupu americké strategie vůči NATO, Rusku a válce na Ukrajině. Severoatlantická aliance se má, jak už bylo zmíněno, dál a výrazněji „evropeizovat“, zároveň má ale dojít k ukončení politiky „otevřených dveří“, tedy fakticky k nepřijímání nových členských zemí. Týká se i Ukrajiny, přičemž USA bývaly paradoxně ještě přibližně před deseti lety největším podporovatelem jejího vstupu do Aliance, pro kterou chce Trumpova administrativa zajistit co nejdřív mír a uchování státní suverenity. Rychlé ukončení války na Ukrajině má být pro USA příležitostí k nastolení nového modus vivendi s Ruskou federací, která není explicitně definována jako bezpečnostní hrozba či výzva pro USA. Dokument sice uznává, že někteří evropští spojenci vnímají Rusko právě takto, ambicí Washingtonu je však obnovit třístrannou strategickou stabilitu a zabránit přímému konfliktu Evropy s Ruskem. Strategie zcela neortodoxním způsobem pobízí jinak kritizované evropské spojence k většímu sebevědomí vůči Rusku, na druhé straně Trumpova administrativa zde v jistém smyslu mentálně „vykračuje jednou nohou z NATO“, když se v zájmu deeskalace napětí a stabilizace evropských ekonomik staví do pozice mediátora sporů a restauratéra strategické stability mezi Evropou a Ruskem. Společně s odkazy na Deklaraci nezávislosti a zahraničně-politickou rezervovanost otců zakladatelů USA obsaženými v úvodu strategie se i na tomto místě Trumpova administrativa přiklání k novému, skeptičtějšímu a omezenějšímu přístupu a k relativizaci spojeneckých závazků.
Implikační rámec pro Evropu a Českou republiku
Bez ohledu na to, zda, kdy a jak se postuláty nové bezpečnostní strategie promítnou do praxe americké zahraniční a bezpečnostní politiky – přeci jenom jde o deklarativní, právně i politicky nezávazný dokument, jehož praktická implementace se mnohdy vyznačovala ad hoc přístupem nahodilostí či nekonzistentností napříč jednotlivými administrativami, Trumpovu první nevyjímaje – NSS 2025 symbolizuje součást dlouhodobého procesu strategické reorientace amerických zdrojů a pozornosti od Evropy a Blízkého východu k jiným regionům, jehož jsme svědky už posledních zhruba 15 let. Dokument zároveň reprezentuje šíře pojaté ideologicky-hodnotové nastavení a strategické myšlení současné americké politické elity, které v určité formě zůstane přítomné v Republikánské straně i po skončení éry Donalda Trumpa – ať už jako vůdčí, nebo jeden z doplňujících elementů národně-konzervativní platformy.
Pro Evropu a speciálně Českou republiku jsou v krátkodobé až střednědobé perspektivě klíčové zejména „evropské“ implikace nové americké strategie, synergicky vytvářející nové příležitosti, výzvy, ale i hrozby. Jde především o deklarovaný tlak americké administrativy na co nejrychlejší burden-shifting v odpovědnosti za zajištění evropské bezpečnosti, materiálně vyjádřený závazkem členských států NATO financovat svoji obranu a bezpečnost až 5 % HDP. Jelikož Trumpova administrativa považuje aliance za nástroje bezpečnostní politiky a nikoli za „posvátné relikvie“, případné vymáhání finančního závazku či přímo kondicionalita americké pomoci na základě jeho plnění má potenciál vyvolat vážné politicko-ekonomické problémy napříč Evropou. Zároveň však ambice Washingtonu podporovat průmyslovou revitalizaci svých spojenců a partnerů skýtá nové příležitosti pro český obranný průmysl, který zažívá kvůli válce na Ukrajině nebývalé období revitalizace.
Zjevný rozpor panuje i ve vnímání Ruska a budoucnosti jeho vztahů s kontinentem, čím se zvyšuje riziko transakční dohody o zmiňované strategické stabilitě mezi Washingtonem a Moskvou bez konstruktivní účasti evropských států na nové podobě kontinentální bezpečnostní architektury. O to víc, že strategie požaduje po evropských státech aktivnější a sebevědomější postoje vůči Rusku, které je ale pro USA partnerem v nastolení regionální strategické stability. Relativizování role NATO a kritika EU zároveň oslabuje instituce, jež doposud sehrávaly klíčovou roli v koordinaci a financování evropské obrany a odstrašení. Na druhou stranu strategie explicitně zmiňuje zájem prohlubovat politickou spolupráci, obchodní vazby (včetně kontraktů na americké zbraně a zbraňové systémy) a kulturní výměnu specificky se zeměmi střední, východní a jižní Evropy. Za určitých podmínek, konvenujících především se zmiňovaným burden-shiftingem, mohou některé země regionu získat preference v komerčních, technologických, průmyslových či energetických vztazích s USA jako součást adaptace na novou, podmíněnou a výrazně transakční realitu transatlantického partnerství.
Autor textu: Mgr. Adam Potočňák, Ph.D.
