Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D. z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií se s využitím dosavadních výsledků výzkumu Centra zamýšlí nad obsahem projevu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který pronesl ve čtvrtek 25. dubna 2024 na pařížské Sorbonně a ve kterém hovořil o vojenských a ekonomických hrozbách ohrožujících Evropu. Podle Macrona je Evropa vojensky nepřipravená a spoléhá se na ekonomický model, který už není nadále udržitelný. Z tohoto důvodu by se Evropa měla urychleně stát silnější globální mocností, která vzbuzuje respekt a zaručuje svou vlastní bezpečnost.

Alarmující slova francouzského prezidenta

Ve čtvrtek 25. dubna 2024 se v netrpělivě očekávaném projevu na pařížské Sorbonně vyjádřil francouzský prezident Emmanuel Macron v tom smyslu, že Evropa není nesmrtelná, respektive, že je smrtelná. Macron se v tomto projevu vyjádřil k mnoha ožehavým tématům, nicméně stěžejní bylo jeho vyjádření k riziku možného evropského úpadku, které úzce souvisí s hrozbami ekonomického a vojenského charakteru ve vztahu k samotnému fungování Unie. Francouzský prezident tento projev jednoznačně zasadil do rámce volební kampaně pro nadcházející volby do Evropského parlamentu a z tohoto titulu se zabýval i řadou vnitropolitických i zahraničně-politických témat, které souvisí právě s problematikou EU. Vedle témat jako je ochrana životního prostředí či důraz na podporu ekologie, ochranu lidských práv nebo potřeba udržitelného ekonomického růstu, zmínil francouzský prezident body související s unijní bezpečnostní a obrannou politikou. Těmito body byly válka na Ukrajině, její dopad na evropskou bezpečnost a s tím i související realizace koncepce Evropské strategické autonomie. Prezident Macron podrobně popsal rizika ohrožující Evropu s důrazem právě na válku na Ukrajině, což podle něj vyvolává potřebu tvorby tzv. silné Evropy. Podle Macrona už není stávající evropský ekonomický a zahraničně-politický model udržitelný. Tváří v tvář zostřující se bezpečnostní situaci je podle něj nutné investovat do evropské obrany a změnit stav, kdy je Evropa příliš pomalá a málo ambiciózní. Macron otevřeně vyzval evropské země, aby posílily svůj obranný průmysl a vyzval k vybudování věrohodné evropské obrany, která nesmí být vazalem USA.

Toto prohlášení pochopitelně evokuje snahu o rychlejší a účinnější implementaci Evropské strategické autonomie, tedy koncepce, která byla a nadále i je francouzskému prezidentovi velmi blízká, ale která zároveň i je poněkud vágní a těžko definovatelná, ačkoli se o ní mluví již několik let. V oblasti bezpečnosti a obrany jde o cíl, o který usiluje celá Evropská unie, ale jehož dosažení je v tuto chvíli komplikované, a to především kvůli rozdílům mezi členskými zeměmi a jejich pohledu na to, co by EU v rámci své společné zahraniční a bezpečnostní politiky měla ve světě činit. Jak uvádí dokument Evropského parlamentu z června 2022, Evropská strategická autonomie znamená schopnost EU jednat samostatně, a to bez závislosti na jiných zemích, v oblastech, které mohou sahat od obrany přes ekonomiku až po schopnost podporovat demokratické hodnoty. Teoreticky je tento koncept poměrně důležitý, ve skutečnosti je ale extrémně vágní a nikdy nebyl konkretizován nad rámec principiálních deklarací, především kvůli postojům členských zemí, které se nejsou schopny dohodnout na tom, jak a na jakých úrovních by tato strategická autonomie měla být dosažena. Některé země, především země východní Evropy, nedůvěřují snaze zavést společnou obranu a obávají se, že bez americké ochrany by byly vystaveny hrozbám ze strany Ruska. Jiné země, například Francie, se domnívají, že strategická autonomie by měla být co nejvíce rozšířena, daleko za oblast obrany a mezinárodních vztahů.

Evropská strategická autonomie – řešení problémů evropské obrany?

První zmínka o strategické autonomii v oficiálním dokumentu Evropské unie pochází z doby před více než deseti lety, kdy byla citována v závěrech zasedání Evropské rady v prosinci 2013. Strategická autonomie se ale stala ústředním bodem evropského diskurzu až v roce 2016, kdy z něj tehdejší vysoká představitelka pro zahraniční politiku Federica Mogherini učinila základní kámen nové unijní globální strategie. Už tehdy bylo obecnou myšlenkou to, že EU by se měla stát vedle své klíčové role jako garanta globální bezpečnosti také garantem své vlastní obrany, tzn. obrany Evropy, a to bez pomoci Spojených států. Následně v roce 2017 přednesl Emmanuel Macron na pařížské Sorbonně důležitý projev, ve kterém mluvil o „suverenitě“, nikoli o autonomii. Tyto dva pojmy – Evropská strategická autonomie a Evropská strategická suverenita – jsou často považovány za synonyma, i když o nich existuje poměrně rozsáhlá debata.

V rozhovoru v roce 2019 Macron mimo jiné řekl, že NATO je ve stavu „mozkové smrti“ a že Evropa potřebuje najít svůj vlastní nový společný obranný systém, který bude méně závislý na Spojených státech. Ovšem ruská invaze na Ukrajinu v podstatě zcela jasně ukázala, že se Macron ohledně NATO mýlil. Ruská invaze na Ukrajinu, při níž Spojené státy nesly a stále nesou většinu nákladů a břemene podpory ukrajinského odporu ukázala, že Spojené státy jsou stále nezbytné pro evropskou obranu. Z tohoto důvodu během posledního roku někteří zahraniční analytici dokonce tvrdili, že myšlenka strategické autonomie bude opuštěna. Myšlenku, že by měla mít Evropa schopnost se sama bránit, podporují všichni evropští lídři a paradoxně ji podporují i Spojené státy, které vždy žádaly své evropské spojence, aby zvýšili své nasazení a odpovědnost v obraně. Většina zemí EU, a to ani ty největší, jako je Francie, Německo a Itálie, však nikdy nedosáhly takové efektivity v obranném úsilí jako Spojené státy. Hlavním problémem je podle kritiků to, že Evropa teoreticky chce strategickou autonomii, ale není ochotna vynaložit obrovské náklady a kompromisy potřebné k jejímu dosažení.

Evropská obrana versus obrana Evropy

Další z otázek, která vyvstává při rozboru Macronova projevu je, co by se dalo očekávat ze strany EU, pokud by čistě hypoteticky nastala agrese vůči některé ze zemí EU. Evropští členové Aliance pochopitelně opírají svou vlastní i kolektivní obranu především o článek 5 Washingtonské smlouvy. Byla by reakce EU ve smyslu kolektivní obrany v případě agrese proti unijní zemi vůbec možná? Bylo by možné v takovémto případě aktivovat článek 42, odstavec 7, Smlouvy o Evropské unii, který říká, že pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy patřičnou pomoc a podporu? Jde i o to, zda celková povaha společné bezpečnostní a obranné politiky EU neimplikuje takovou míru potřeby kolektivní obrany, jako je tomu v případě článku 5 Washingtonské smlouvy. Proto se členské země NATO a EU uchylují spíše k aplikaci principu kolektivní obrany v rámci Aliance, byť tato možnost existuje i v případě EU. Je tedy otázkou, zdali prezident Macron nemá v úmyslu akcentovat tuto eventualitu v rámci implementace koncepce strategické autonomie a zdali se této problematice nedá přikládat identická váha, tak jako je tomu v NATO.

Další otázkou, která rezonuje z Macronova vystoupení, je potřeba převzít odpovědnost za vlastní regionální bezpečnost a obranu, a to formou představující nejvyšší stupeň integrace, tzn. utvoření společné armády. Otázka tak zní: Je EU dostatečně zralá na to, aby přistoupila k řešení tak citlivého tématu, jakým je tvorba společné evropské armády? Zhoršující se bezpečnostní prostředí tlačí státy EU k rozdělení zodpovědnosti při zajišťování obrany a bezpečnosti na starém kontinentě a v jeho nejbližším okolí. V důsledku toho roste tlak na Evropu, aby dělala více v obraně.

I když prezident Macron a de facto i samotní lídři EU oficiálně deklarují, že je v současné době Evropa sjednocena na bázi jednotně aplikované obranné a bezpečnostní politiky, diversifikace národních přístupů k výstavbě a použití ozbrojených sil a rozličnosti v zájmech, vyplývajících z národních obranných a bezpečnostních politik, vedou k tomu, že jednotné obranné úsilí zemí Evropy se zcela logicky tříští do řady větších či menších národních programů, projektů a dalších aktivit, které jsou z mezinárodního pohledu v mnoha případech totožné. Jakkoliv se bude situace na Ukrajině vyvíjet, je zcela nepochybné, že by EU měla problém vytvořit uskupení sil pro potřeby obrany vlastních členských zemí. To zůstane zcela jistě prvořadým úkolem Aliance. EU si dala totiž za úkol vést zcela jiné operace než ty, které by byly primárně určeny k obraně teritoria svých členských zemí. V případě potřeby dojde v rámci EU k aplikaci principů, které jsou v současné době nastaveny právě pro tvorbu i nasazení stanovených uskupení sil k vedení operací v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky v souladu s Lisabonskou smlouvou z roku 2009. Armáda v prostředí tak různorodém a složitém jako je evropský kontinent se totiž nemůže stát pouhopouhým předmětem politického kalkulu, jehož výsledkem by mělo být vybudování akceschopné společné armády, i když by to zcela jistě znamenalo posílení kolektivní zodpovědnosti EU při udržování bezpečnostní stability ve světě.