Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D., se ve svém článku zamýšlí nad podobou a průběhem operace armády USA „Absolutní odhodlání“ v kontextu aktuálně velmi diskutované koncepce multidoménových operací a v souvislosti s aplikací principů klasické teorie války a operačního umění v soudobých konfliktech.
Operace speciálních sil armády USA ve Venezuele jako aplikace koncepce multidoménových operací
Operace „Absolutní odhodlání“, zahájená dne 3. ledna 2026 na území Venezuely, představuje specifický typ multidoménové operace (Multi-Domain Operation), při níž byly koordinovaně a synchronizovaně využity schopnosti napříč pozemní, vzdušnou, námořní, kybernetickou, vesmírnou a informační doménou. Cílem operace bylo zadržení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura v rámci přesně cílené akce vedené americkými ozbrojenými silami. Z hlediska klasické teorie války lze tuto operaci zároveň interpretovat jako ilustrativní ukázku aplikace principů klasické teorie války, zejména pokud jde o problematiku identifikace těžiště protivníkovy moci a cíleného použití dostupných prostředků k dosažení požadovaného politicko-vojenského cíle.
Operační cíl byl jasně definován: zadržení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. V Clausewitzově pojetí teorie války představuje prezident Maduro těžiště venezuelského mocenského systému – klíčový uzel, v němž se koncentrovala politická legitimita režimu, kontrola bezpečnostního aparátu i schopnost strategického rozhodování. Namísto plošného oslabení ozbrojených sil protivníka byla zvolena strategie přímého úderu proti tomuto těžišti, s cílem dosáhnout disproporčního operačního a politického efektu při minimálních vlastních nákladech.
Z hlediska koncepce Ends–Ways–Means byla operace vystavěna konzistentně a lineárně, tzn. dosažení strategického politického účinku prostřednictvím neutralizace klíčové rozhodovací autority venezuelského režimu, prezentované navenek jako protinarkotická operace (End), formou provedení omezené, vysoce přesné multidoménové akce pod prahem otevřeného ozbrojeného konfliktu, založené na překvapení, rychlosti a dominanci v rozhodovacím cyklu protivníka (Ways), s využitím elitních jednotek speciálních sil, technologicky vyspělých zpravodajských kapacit, kybernetických a informačních nástrojů a vybraných vzdušných a podpůrných prostředků amerických ozbrojených sil (Means).
Operace byla řízena na nejvyšší politicko-strategické úrovni Spojených států a oficiálně rámována jako protinarkotická mise zaměřená proti strukturám mezinárodního obchodu s drogami. Multidoménový charakter akce umožnil rychlé vytvoření operační převahy, dezorganizaci bezpečnostního aparátu protivníka a úspěšné zajištění a přepravení prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželky bez oficiálně potvrzených ztrát na straně amerických sil. Celá realizace pak byla koncipována jako třífázová multidoménová operace zahrnující fázi přípravy a formování operačního prostředí, fázi kinetického zásahu a fázi exfiltrace a strategické konsolidace výsledků. Z hlediska plánování vojenských operací představuje učebnicový příklad syntézy klasické teorie války s moderním doktrinálním pojetím multidoménových operací tak, jak jsou rozvíjeny v současné doktríně ozbrojených sil USA.
Podle dostupných informací komanda Delta Force strávila měsíce intenzivním výcvikem, kde byl simulován útok na přesnou repliku prezidentského komplexu. Plánování operace zahrnovalo komplexní analýzu operačního prostředí včetně plánování vhodných povětrnostních podmínek a vymezení času provedení z důvodu minimalizace rizika pro civilní obyvatelstvo. Prezident Maduro si byl plně vědom eskalace napětí, a proto vedl preventivní opatření tím, že střídal své bydliště mezi šesti až osmi různými místy, což vyžadovalo, aby Američané získali přesné potvrzení jeho polohy v reálném čase. Tato úroveň detailu v mnoha ohledech připomíná metodickou důkladnost japonského velení při plánování úderu na Pearl Harbor v prosinci 1941, zaměřeného na maximální překvapení a rychlé dosažení rozhodujícího operačního efektu. Stejně tak jako v případě útoku na Pearl Harbor i zde tato mimořádná míra vojenské plánovací preciznosti směrem k dosažení požadovaného operačního efektu nebyla nutně vázána k předpokládaným politicko-strategickým dopadům na mezinárodní scéně.
Příprava plánování a provedení operace měla pravděpodobně standardní průběh, i když vzhledem k místu a způsobu provedení, jakož i vzhledem k předpokládaným politickým dopadům plánovaného operačního cíle, měla určitá specifika. Přípravná fáze operace probíhala v horizontu několika měsíců a byla vystavěna na integraci zpravodajských, kybernetických, informačních a operačních schopností. Klíčovou roli sehrála Ústřední zpravodajská služba (CIA), která zajišťovala strategické a operační zpravodajství prostřednictvím kombinace HUMINT, SIGINT, IMINT a ISR platforem. Tato data byla fúzována do jednotného operačního obrazu (Common Operational Picture, COP), jenž umožnil přesné načasování a koordinaci jednotlivých domén.
Zásadním prvkem multidoménového přístupu v případě této operace bylo také ovlivňování informačního prostředí, jehož cílem bylo snížit schopnost venezuelských bezpečnostních složek reagovat, narušit jejich rozhodovací procesy a vytvořit podmínky pro taktickou a operační převahu. Paralelně byly vedeny činnosti v kyberprostoru, zaměřené na omezení komunikačních a velitelských struktur protivníka v kritické fázi operace.
Operace byla schválena prezidentem Trumpem dne 25. prosince, přičemž určení přesného časového rámce bylo delegováno na velení speciálních operací s cílem zajistit maximální operační efektivitu. Načasování bylo s nejvyšší pravděpodobností záměrně zvoleno v období vánočních a novoročních svátků, kdy se předpokládalo snížení připravenosti venezuelských politických i vojenských struktur. Zahájení operace zahrnovala koordinované kybernetické působení, které dočasně narušilo energetickou a komunikační infrastrukturu hlavního města, čímž byly vytvořeny podmínky pro utajené nasazení rozsáhlého leteckého uskupení. Následovaly přesné údery zaměřené na prvky integrované protivzdušné obrany, jejichž cílem bylo otevření bezpečného vzdušného koridoru pro výsadek jednotek speciálních sil. Nasazení jednotek speciálních sil bylo časově a operačně sladěno s činností v ostatních doménách – zejména s nepřetržitým zpravodajským zabezpečením a s nasazením leteckých prostředků a nepřetržitým sledováním situace v prostoru operace s cílem potlačit či zcela eliminovat schopnosti protivníka.
V této části operace zasáhly americké údery nejen hlavní město Caracas, ale i tři další venezuelské státy – Aragua, La Guaira a Miranda. Cílem těchto bombardování nebylo jen fyzické poškození infrastruktury, ale především vytvoření dojmu, že se rozbíhá mnohem rozsáhlejší vojenská akce, připomínající invazi. To mělo odvést pozornost venezuelského vedení i bezpečnostních složek od skutečného cíle operace. V další části se operace zaměřila na ochromení kritické komunikační a informační infrastruktury. Byly vyřazeny všechny důležité komunikační kanály od přístupu k internetu až po rádiové spojení. Politické a vojenské vedení země se tak ocitlo prakticky odříznuté, bez možnosti koordinovat rychlou reakci. V závěrečné fázi operace, souběžně s dalšími údery, jejichž cílem bylo co nejvíce omezit reakční schopnosti venezuelské armády a národní gardy, byl prezident Maduro spolu se svou manželkou lokalizován, zadržen a přesunut na palubu lodi námořních sil USA, odkud byl následně koordinován jejich další transport.
Operace „Absolutní odhodlání“ představuje v moderních dějinách ozbrojených konfliktů výmluvný příklad toho, jak lze klasické principy vedení války úspěšně propojit s nejpokročilejšími formami operačního umění a multidoménového působení. Přestože šlo o akci omezeného rozsahu, její provedení ukázalo, že i v éře kybernetických útoků, satelitního průzkumu a informačních operací zůstávají principy klasické teorie války překvapivě aktuální.
Americké plánování se opřelo o přesnou identifikaci těžiště protivníkovy moci – nikoli v podobě ozbrojených sil jako celku, ale v osobě politického lídra, který zosobňoval legitimitu režimu i schopnost řízení bezpečnostního aparátu. Místo vyčerpávajícího konfliktu byla zvolena cesta rychlého, cíleného úderu, jenž měl přinést maximální politicko‑vojenský efekt při minimálních nákladech. Konzistentní aplikace rámce Ends–Ways–Means pak umožnila sladit strategický cíl, operační přístup i použité prostředky do funkčního celku.
Zároveň se ukázalo, že takto komplexní multidoménovou operaci, vyžadující dokonalou integraci speciálních sil, zpravodajských kapacit, kybernetických nástrojů, vzdušné a námořní projekce síly i globálního velení a řízení, je dnes, v rámci demokratického světa, schopna realizovat prakticky pouze armáda Spojených států. Nejde jen o technologickou převahu, ale o jedinečnou kombinaci doktríny, zkušeností, logistických možností a politické vůle.
Operace „Absolutní odhodlání“ tak není jen epizodou v regionálním konfliktu, ale především ukázkou současného vrcholu amerického operačního umění – a připomínkou, že i ve 21. století rozhoduje o výsledku války schopnost propojit teorii, plánování a precizní provedení v jeden soudržný celek.
Autor: Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D.
