Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D. z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií se zamýšlí nad aktuálním vývojem vztahů mezi Alianci a Unií a jejich vlivem na transatlantické vztahy.
Naděje na konsolidaci přístupů NATO a EU k obraně a bezpečnosti v Evropě
V průběhu minulého týdne se odehrála řada akcí, především na půdě EU, které mohou zásadním způsobem ovlivnit vývoj transatlantické vazby, respektive vztah mezi Spojenými státy a členskými zeměmi EU a NATO. Nejprve Kaja Kallas, vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, představila 19. března na tiskové konferenci Bílou knihu o budoucnosti evropské obrany. Tento dokument specifikuje situaci, v níž se současný svět a především Evropa nachází, a zároveň přístup k posílení konkurenceschopnosti evropské technologické a průmyslové základny obrany, což by mělo být základním stavebním kamenem, pomocí kterého by členské země EU měly dosáhnout schopnosti účinně čelit současným i budoucím bezpečnostním hrozbám.
Na tiskové konferenci jednoznačně zazněla výzva ze strany vysoké představitelky EU k pomoci evropským zemím splnit své cíle ve výstavbě schopností pro potřeby NATO a potažmo pro hlavní úkol Aliance, kterým je zajištění kolektivní obrany, a tím i posílení dlouhodobé evropské obrany.
Dne 20. března 2025 přijala Evropská rada závěry týkající se primárně konfliktu na Ukrajině, Blízkého východu, posílení konkurenceschopnosti obranného průmyslu, evropské obrany a bezpečnosti. V souvislosti s přijatou Bílou knihou a v kontextu snahy EU o získání strategické autonomie, tedy nezávislosti na vlivu USA, je jasné, že EU stojí před kritickým bodem, v němž je možné v otázkách obrany a bezpečnosti nabrat jinou trajektorii, a to potenciálně velmi odlišnou od té minulé. Samotná skutečnost, že pojem „vojenský“ je ve Smlouvě o fungování EU zmíněn pouze na několika málo místech a že i tak často diskutovaná funkce komisaře pro obranu byla vytvořena teprve před několika měsíci, ilustruje potenciální dopad současné změny ve vztazích s USA.
Klíčové otázky posílení transatlantických vztahů
Jak tedy porozumět stávajícímu směřování procesu transformace obrany v Evropě a jaký by měl být konečný cíl obnovení pevných transatlantických vztahů? Zdá se, že celé problematice v současnosti dominují opakující se otázky, jako je zvýšení národních výdajů evropských zemí na obranu. Nicméně pro posílení vztahů mezi Evropou a USA bude klíčová soudržnost uvnitř EU, a tím i uvnitř evropských zemí NATO. Cesta k posílení této soudržnosti je založena na řešení tří klíčových otázek.
První otázka: Odkud přichází hrozba? Jakou výzvu představuje Rusko pro Evropu? I když neexistuje zásadní neshoda ohledně revizionismu moskevské politiky, míra konkrétní vojenské hrozby, kterou Rusko pro Evropu představuje, je v EU vnímána velmi rozdílně – od Pobaltí až po Portugalsko, a to v závislosti na geografických i historických faktorech.
Válečné chování Moskvy lze za tři roky invaze interpretovat jak z hlediska obtížnosti prosadit se proti slabšímu protivníkovi, tak i z hlediska schopnosti podporovat a prosazovat rozsáhlé vojenské úsilí na masové a technologické úrovni, a to navzdory podpoře Ukrajiny ze strany Západu, zejména členských států NATO. Je Rusko aktérem snažícím se pouze znovu získat kontrolu nad svým sousedstvím ve smyslu reakce na rozšiřování západního vlivu ve své sféře zájmů? Nebo představuje existenční výzvu pro samotnou bezpečnost evropských zemí, i těch vzdálených tisíce kilometrů od ruských či ukrajinských hranic? Vnímání této hrozby samozřejmě ovlivňuje typ reakce, kterou si vyžaduje. Například Itálie a Řecko mají na tuto otázku velmi odlišné názory než Estonsko nebo Švédsko. Lze tento problém řešit bez spoluúčasti USA?
Druhá otázka: Čelí Evropa hrozbě stažení amerických vojsk? Je Trumpova nevyzpytatelná politika, která se jeví jako nepřátelská vůči EU a dokonce i vůči NATO, pouze součástí symbolického přístupu pro vnitřní či komerční účely, nebo se jedná o hlubší změnu americké strategie? Existuje reálné riziko, že Spojené státy opustí kontinent a ukončí svou desítky let trvající politickou a vojenskou přítomnost? Takový krok by byl historicky výjimečný, protože by byl pro dominantní mocnost, jakou Spojené státy v současnosti jsou, kontraproduktivní. Úroveň evropské strategické autonomie bude nepochybně záviset na rozsahu případného amerického stažení z Evropy. Náklady na úplné nahrazení americké vojenské přítomnosti, která pokrývá značnou část výdajů NATO včetně jaderného odstrašení, by si vyžádaly zásadní přehodnocení ekonomické a sociální struktury členských zemí EU.
Třetí otázka: Jakým směrem by se měly ubírat zvýšené výdaje na zbrojení? Technologická závislost na Washingtonu je dlouhodobou konstantou. Diskuze by se neměla soustředit pouze na výši výdajů – zda původně požadovaná 2 %, 3 % nebo dokonce 5 % HDP – ale především na to, jaké schopnosti je třeba vytvořit, doplnit nebo modernizovat. Bílá kniha navrhuje řešení pro odstranění kritických nedostatků v obranných schopnostech a budování silné obranné průmyslové základny. Navrhuje způsoby, jak mohou členské státy masivně investovat do obrany, pořizovat obranné systémy a dlouhodobě posilovat připravenost evropského obranného průmyslu. To je nezbytné pro bezpečnost Evropy. Dokument zdůrazňuje nutnost urychleného posílení evropské obranné připravenosti a vytvoření silné a soběstačné evropské obranné struktury do roku 2030, čímž by se také zvýšil příspěvek k transatlantické bezpečnosti.
Společné či odlišné ambice pro řešení obrany a bezpečnosti na evropském kontinentě
Za naprostý průlom ve vztazích mezi NATO a EU lze považovat skutečnost, že Bílá kniha reflektuje potřebu budování schopností Aliance k zajištění kolektivní obrany členských zemí. Identifikuje mezery v obranných schopnostech EU i NATO a navrhuje, aby členské státy urychleně spojily své úsilí k jejich odstranění, mimo jiné prostřednictvím společných evropských obranných projektů. Podpora EU pro rozvoj spolupráce umožní členským státům EU v rámci NATO plnit své cíle efektivněji a hospodárněji, se zvýšenou interoperabilitou od samého počátku.
Bílá kniha rovněž navrhuje opatření pro posílení evropské obranné technologické a průmyslové základny, stimulaci výzkumu a vytvoření celoevropského trhu s obranným vybavením. Právě v souvislosti s růstem investic však vyvstává klíčová otázka: Hovoříme-li o obnově schopností tváří v tvář rostoucím vnějším bezpečnostním hrozbám, bude nutné, aby EU přijala nový model společné bezpečnosti a obrany založený na strategii odstrašování a zaměřila se více na územní obranu. To je nyní, po letech angažování se v operacích krizového řízení, opět hlavním úkolem NATO.
Bude řešením tvorba evropského pilíře uvnitř NATO?
Lze hovořit o přechodu od přístupu, který dříve spočíval v nasazení ozbrojených sil v mezinárodních operacích krizového řízení, k vizi obrany území – ať už na národní, nebo evropské úrovni. Historické zkušenosti ukazují, že přechod z jednoho obranného paradigmatu do druhého je pomalý a složitý proces. Klíčové dilema tedy spočívá v otázce, zda je EU a její členské státy skutečně připravena přijmout nové paradigma obrany evropského prostoru a přizpůsobit tomu prostředky, přístupy i organizaci ozbrojených sil. Změna tohoto přístupu by však mohla být zásadní nejen pro efektivní spolupráci mezi Aliancí a Unií, ale především pro posílení klíčové transatlantické vazby.
Na tomto místě je třeba si uvědomit, že smlouvy o fungování EU explicitně neuvažují o společné obraně, pokud nenásleduje jednomyslné rozhodnutí Evropské rady, o čemž se zmiňuje článek 42 Smlouvy o EU. Ten navíc upřesňuje, že závazky přijaté v souvislosti s kolektivní obranou se vztahují na země NATO. Jedinou dostupnou právní mezerou by byl článek 44, který umožňuje delegovat tuto odpovědnost na některé členské země a realizovat tento typ mise na základě tzv. koalice ochotných. Tato eventualita však zatím nikdy nebyla využita a její případná aktivace by v každém případě vyžadovala úroveň vnitřního konsenzu, kterou si lze jen obtížně představit.
A konečně, na rozdíl od NATO nemá EU permanentní vojenské strategické a operační velitelské struktury. Navíc zde existuje i určitý signál v podobě přesunu vedení Vojenského výboru EU z rakouského na irského generála, což svědčí o skromné úrovni ambicí současné bezpečnostní a obranné politiky EU, negativně ovlivněné strategickými rozdíly mezi jejími členy.
Není určitě náhoda, že se znovu začalo diskutovat o tzv. evropském pilíři NATO, konceptu a formátu, který byl na pořadu dne již v 90. letech, kdy konec studené války předznamenal případné snížení americké přítomnosti v Evropě, ale potřeba zaručit bezpečnost, například na Balkáně, vyžadovala i zabezpečení důležitého vojenského nástroje, který Aliance představovala. Tato koncepce ale nikdy nebyla ve skutečnosti uvedena do praxe. Znamenala by totiž použití plánovacích struktur a operačních standardů NATO a provádění misí úkolovými uskupeními složenými výhradně a jedině z evropského vojenského potenciálu. A tento potenciál zkrátka a dobře nedovoloval realizaci vojenských operací většího rozsahu.
Dnes se však reaktivace koncepce evropského pilíře stává de facto nutností a bude rozhodujícím způsobem záviset na ochotě Bílého domu a Pentagonu umožnit využití kolektivních schopností Aliance pro operace bez přímé americké účasti. V každém případě konsolidace transatlantické vazby vyžaduje mnohem evropštější NATO, od čehož se bude odvíjet i to, jaká bude budoucnost amerických sil rozmístěných v Evropě.
Autor: Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D.
