Česká republika si letos připomíná dvacet dva let od vstupu do Evropské unie, jednoho z nejdůležitějších okamžiků moderní historie naší země. ČR se stala její součástí v rámci dosud největšího rozšíření v historii, kdy se Unie rozrostla o deset nových států. Dnes se v Evropě bezpečnost a obrana stávají ústředním tématem a jednou z priorit pro EU vzhledem k výrazně zhoršenému bezpečnostnímu prostředí, v situaci, kdy se závazky Spojených států jeví méně důvěryhodné než kdykoli od založení NATO. V tomto článku si připomeneme některé aspekty vývoje EU a jejich souvislosti, zejména s důrazem na zajištění bezpečnosti a obrany.
Evropská unie je založena na dvou smlouvách: Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU. Mezi základní cíle EU patří podporovat mír, bezpečnost, své hodnoty, blahobyt svých obyvatel. Pro obyvatele EU je zaručen volný pohyb osob, prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic. Usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, který je založen na hospodářském růstu, konkurenceschopném tržním hospodářství a ochraně životního prostředí. EU dále podporuje vědecký a technický rozvoj, hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy. EU v praxi zastává hospodářskou a měnovou unii s jednotnou měnou euro. EU se dále snaží přispívat k udržitelnému rozvoji planety, k vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k rozvoji mezinárodního práva.
EU se během své existence rozšířila na současný stav 27 států celkem sedmkrát. Poprvé v roce 1973, naposledy v roce 2013 přijetím Chorvatska. Pro první rozšíření nebyla stanovena žádná kritéria, to se však změnilo až pro přijetí států střední a východní Evropy. V červnu 1993 byla Evropskou radou stanovena tzv. Kodaňská kritéria, která určovala obecné závazné podmínky pro vstup do EU. Jednalo se o politická kritéria, ekonomická kritéria a kritérium přijetí acquis communautaire.
Česká republika podala žádost o členství v EU dne 17. ledna 1996. Členství ČR v evropských integračních strukturách bylo jedním z prioritních úkolů české zahraniční politiky. Vstup do Evropské unie však nevyžadoval pouze splnění tzv. Kodaňských kritérií, ale měl rovněž významné politické a ekonomické dopady na Českou republiku. Jedním z klíčových požadavků byla postupná implementace acquis communautaire do českého právního řádu.
V roce 2007 se Česká republika stala součástí tzv. Schengenského prostoru, což vedlo k odstranění vnitřních hranic a výrazně rozšířilo svobodu cestování.
V průběhu svého členství se Česká republika úspěšně zhostila předsednictví EU (v roce 2009 a 2022), kdy se ukázala jako schopný vyjednávač v krizových situacích, zejména během války na Ukrajině a energetické krize.
Dle aktuálně platné Bezpečnostní strategie ČR spojuje Česká republika svoji bezpečnost s aktivní účastí v systému kolektivní obrany NATO opírajícím se o silnou transatlantickou vazbu, stejně jako s rozvojem všech oblastí Společné bezpečnostní a obranné politiky EU (SBOP). Z pohledu zajištění bezpečnosti a obrany je tedy důležité zapojení České republiky i do SBOP. Ta poskytuje rámec, jehož prostřednictvím Unie a její členské země koordinují své kroky s cílem chránit nezávislost a celistvost zemí EU, zajišťovat mír a bezpečnost, rozvíjet a upevňovat demokracii a podporovat dodržování lidských práv a základních svobod.
SBOP EU je nedílnou součástí Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU (SZBP), jejímž dodržováním se členské státy EU mohou podílet na zajišťování bezpečnosti a obrany, řešení konfliktů a krizí, ochraně občanů EU a v neposlední řadě posilování mezinárodního míru a bezpečnosti. Plnění těchto úkolů je založeno na využití schopností poskytnutých členskými státy. Součástí SZBP je krizový management v EU, jehož úlohou je posílit bezpečnost a stabilitu v Evropě. Koncepce krizového managementu je shodná s koncepcí krizového managementu NATO, který zůstává základem kolektivní obrany členů EU.
Podobně jako u Severoatlantické aliance jsou i členové Evropské unie při naplňování své Společné bezpečnostní a obranné politiky zavázáni si v případě ozbrojeného napadení pomáhat, a to na základě klauzule o kolektivní sebeobraně uvedené ve Smlouvě o Evropské unii.
„Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů. Tím není dotčena zvláštní povaha bezpečnostní a obranné politiky některých členských států“ (Smlouva o Evropské unii, čl. 42, odst. 7).
Znění Smlouvy o Evropské unii tedy stanovuje, že pokud se členský stát EU stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu. Je však nutno konstatovat, že celková povaha SBOP EU neimplikuje takovou míru potřeby kolektivní obrany, jako je tomu v případě článku 5 Washingtonské smlouvy. Pro většinu členů NATO a EU by tak v současné době platil princip kolektivní obrany v rámci Aliance. Aktuálně se o podobě znění tohoto článku vedou diskuse s cílem jeho přesnějšího vymezení.
EU v souladu se Společnou bezpečnostní a obrannou politikou realizuje zahraniční operace a mise, které se podle povahy dělí na civilní, vojenské a policejní, ale v řadě případů vyžaduje krizový management kombinaci těchto složek. Zahraniční mise a operace jsou významným nástrojem Evropské unie k zajištění své vlastní bezpečnosti a nezanedbatelným příspěvkem ke stabilitě v jejím okolí a v krizových regionech.
Evropská unie dlouhou dobu sehrávala v oblasti obrany pouze komplementární roli. Bezpečnost Evropy byla po druhé světové válce založena především na NATO a na spolupráci evropských států se Spojenými státy. Evropské instituce se soustředily hlavně na ekonomickou integraci, jednotný trh a měnovou unii.
K budování a zdokonalování svých vojenských schopností vytvořila v roce 2004 Evropskou obrannou agenturu (EDA) se zaměřením na oblast rozvoje obranných schopností, výzkumu, pořizování a vyzbrojování. EDA také určuje operativní potřeby, podporuje opatření k jejich uspokojování, přispívá k určení a případně k provádění všech účelných opatření pro posílení výrobní a technologické základny v oblasti obrany. Dále se podílí na vymezení evropské politiky schopností a vyzbrojování a napomáhá při hodnocení zlepšování vojenských schopností EU.
Po roce 2014 se situace začala postupně měnit a po eskalaci bezpečnostního napětí v Evropě začala EU budovat vlastní obranné nástroje. Jedním z prvních kroků byl vznik Evropského obranného fondu, který financuje společný výzkum a vývoj vojenských technologií. Dalším krokem bylo vytvoření programů pro společné nákupy munice a vojenské techniky s cílem posílit evropský obranný průmysl a zároveň zlepšit spolupráci mezi armádami jednotlivých států. V souvislosti s konfliktem na Ukrajině EU dále rozvíjí užší vazby s Ukrajinou prostřednictvím účasti na iniciativách na podporu obranného průmyslu a rozvoje spolupráce mezi EU a ukrajinským obranným průmyslem, včetně poskytování finanční pomoci.
Slabinou Evropské unie je i nadále závislost na zahraničních mocnostech, a to nejen v oblasti bezpečnosti, ale také v oblasti surovin. Politický a ekonomický model po tři desetiletí spoléhal na firmy, které upřednostňovaly výnosy pro akcionáře před národní bezpečností. Přibližně od devadesátých let minulého století lze hovořit o fázi vrcholné globalizace, období budování globálního trhu založeného na dodavatelských řetězcích, které umožnily přesun výroby do zemí s nízkými náklady na práci či energii a prodej na globálním trhu. Z tohoto modelu profitovala velká část světové populace. Nicméně v současnosti se svět posouvá od globalizace k tzv. geopolitizaci ekonomiky. Ekonomická rozhodnutí už nejsou a v dohledné době ani nebudou primárně řízena efektivitou trhu, ale především bezpečnostními a strategickými zájmy. Také Evropská unie by se měla zaměřit na zvýšení strategické autonomie a posílení odolnosti dodavatelských řetězců.
EU a NATO navázaly spolupráci na začátku nového tisíciletí. Ta vedla k vytvoření široké škály nástrojů, které mají zajistit větší bezpečnost pro občany v Evropě i mimo ni. Ve společném prohlášení podepsaném v červenci 2018 vytyčily EU a NATO společnou vizi, jak budou společně postupovat v boji proti společným bezpečnostním hrozbám. Tato vize je postupně realizována a vztahy mezi EU a NATO jsou rozvíjeny v souladu s tímto dokumentem.
Není náhodou, že se znovu otevírá debata o tzv. evropském pilíři NATO. Tento koncept se objevil již v 90. letech 20. století, kdy konec studené války vyvolával úvahy o omezení americké přítomnosti v Evropě. Zároveň však tehdejší bezpečnostní výzvy, zejména konflikty na Balkáně, ukázaly, že Evropa nadále potřebuje funkční a věrohodný vojenský rámec, který Severoatlantická aliance poskytovala.
Dnes se však reaktivace koncepce evropského pilíře stává de facto nutností a bude rozhodujícím způsobem záviset na ochotě Spojených států umožnit využití kolektivních schopností Aliance pro operace bez přímé americké účasti. V každém případě konsolidace transatlantické vazby vyžaduje mnohem evropštější NATO, včetně debaty o tzv. evropském jaderném deštníku, od čehož se bude odvíjet i to, jaká bude budoucnost amerických sil rozmístěných v Evropě. Nicméně je nutno konstatovat, že přechod k větší evropské autonomii výrazně komplikuje fakt, že celé fungování NATO bylo po desítky let navrženo systémově tak, že Spojené státy zajišťují rozhodující část kapacit, od logistiky přes zpravodajské informace až po nejvyšší vojenské velení.
V současnosti probíhající konflikt na Ukrajině však ukázal nedostatky, které EU v oblasti zajištění obrany a bezpečnosti má. Evropská unie by měla rozšiřovat reálnou bojeschopnost jednotlivých evropských armád, a přitom uplatňovat novinky a zkušenosti z ukrajinského bojiště, zejména pokud jde o autonomní systémy nebo protivzdušnou obranu. Současně by také měla co nejdříve zvýšit průmyslovou výrobu prakticky ve všech klíčových segmentech obranného průmyslu. Cílem EU do budoucna by mělo a musí být převzetí větší odpovědnosti za svou vlastní bezpečnost. Evropský obranný průmysl také musí rychleji inovovat. Musí kombinovat průlomové technologie, jako jsou umělá inteligence, kvantová technologie, robotika a kybernetika.
Aktuální politika EU se proto zaměřuje na okamžité posílení vojenské připravenosti a průmyslových kapacit. Jedná se například o ReARM EuropePlan/Readiness 2030 z března 2025, k němuž byla následně přijata cestovní mapa definující klíčové priority, jako je protivzdušná a protiraketová obrana, drony a dělostřelecké systémy. Dále tento plán umožňuje členským státům výrazně navýšit výdaje na obranu. Rada EU aktivovala tzv. „únikovou doložku“, dovolující 17 státům včetně Česka flexibilnější rozpočtová pravidla pro investice do zbrojení až do výše 1,5 % HDP nad rámec běžných limitů. Také v rámci iniciativy PESCO přibyly nové projekty, zaměřené na kvantové systémy, zbraně s řízenou energií a navigační systémy pro pozemní síly.
V březnu 2026 byl spuštěn program AGILE s rozpočtem 115 milionů EUR na podporu rychlých inovací v obraně, který bude financovat průlomové obranné technologie od evropských startupů a malých a středních podniků. Součástí plánu ReARM je také Evropský finanční nástroj SAFE, umožňující půjčky na vojenské vybavení určené přímo na modernizaci armád. Celkový objem programu má dosáhnout přibližně 150 miliard eur. Členské státy mohou tyto prostředky využít na modernizaci techniky, rozvoj protivzdušné obrany, výrobu munice nebo na společné technologické projekty. V dubnu 2026 schválila Rada EU český plán na využití prostředků z tohoto programu. Česká republika tak může využít částku 2,06 miliardy eur (50,3 miliardy korun) na strategické projekty podporující bezpečnost.
Financování obrany prostřednictvím společných evropských půjček představuje více než jen ekonomický nástroj, protože vytváří také nový typ politického vztahu mezi členskými státy a evropskými institucemi. Postupně tak může vznikat síť společných obranných projektů, které budou stále více koordinovány na evropské úrovni.
Současný konflikt na Ukrajině jasně ukazuje, že obrana státu nemůže být redukována pouze na ozbrojené síly, ale musí mít širší, celospolečenský rozměr. Vedle materiálního zabezpečení přitom nabývá zásadního významu oblast lidských zdrojů, která představuje klíčový limit pro výstavbu a dlouhodobou udržitelnost každé armády.
Aby byla v Evropě zajištěna budoucnost průmyslu v horizontu dvaceti až třiceti let, mělo by se výrazně změnit školství. Konstrukční činnost vyžaduje nejen technické myšlení, ale také rozvoj kreativity založené na znalosti matematických a fyzikálních zákonitostí. To nutně znamená zvýšení náročnosti studia, tedy návrat k důrazu na technické a přírodovědné vzdělání, včetně podpory jejich vzájemné synergie a smysluplné kombinace.
Pro potřeby obranného průmyslu je to ještě těžší, protože podléhá jiným, přísnějším kritériím.
Česká republika má jeden soubor sil a schopností. Lze tak konstatovat, že každé posílení české obrany má celoevropský význam. Tuto skutečnost podtrhuje fakt, že celkem 23 členských zemí EU jsou současně i členskými zeměmi NATO. Součástí procesu posílení mohou být i menší a funkční regionální vazby, například se Slovenskem nebo v rámci středoevropského prostoru (V4+). Odpovědi na některé otázky by mohly přinést nově připravované dokumenty Dlouhodobý výhled pro obranu a Koncepce výstavby armády České republiky 2040.
K vojenskému posílení Evropské unie může svým dílem přispět i Česká republika. Je to zároveň příležitost i výzva pro podniky českého obranného průmyslu. Česká republika má – v poměru ke své velikosti, počtu obyvatel a síle své ekonomiky – velmi výkonný zbrojní průmysl. Při případném budoucím rozvoji českého zbrojního průmyslu by se mělo postupovat velmi pragmaticky, s důrazem na efektivitu a nadčasovost.
Na závěr lze konstatovat, že vybudování robustní, schopné a integrované evropské obranné průmyslové základny nemůže být jen aspirací, ale musí být absolutním předpokladem pro důvěryhodné odstrašování a obranu.
Autor: Ing. Antonín Novotný, Ph.D.
Foto: Aktron / Wikimedia Commons
