Rusko-ukrajinská válka završuje třetí rok svého trvání. Při pohledu na aktuální vývoj konfliktu je nutné podotknout, že Ukrajina v posledních měsících ztrácela mnohem více pozic, než se čekalo. Stav tohoto vývoje je bezpochyby důsledkem mnoha faktorů, mezi nimiž hraje stěžejní roli kritický nedostatek vojáků, nízký stav munice a zbraní, což je pochopitelně i důsledek slábnoucí podpory západních zemí. Roli zde může hrát i úroveň velitelů a štábů při plánování a vedení dílčích operací. Je složité hodnotit, zda dodávky zbraní a munice splňovaly požadavky Kyjeva, pokud tedy jde o kvalitu a množství, a zda se naopak ze strany Západu od těchto dodávek neočekávalo až příliš, pokud šlo o změnu ve vývoji války ve prospěch Ukrajiny. Celkově lze říci, že dosavadní průběh konfliktu poněkud otupil optimistický pohled Západu na možné převzetí strategické iniciativy ukrajinskou stranou.
Ukazuje se, že Rusko mělo a má v úmyslu upevnit své územní zisky a rozšířit kontrolu nad východní částí Ukrajiny. A výsledek jednání o poválečném uspořádání, o kterém se v současnosti tak intenzivně hovoří, bude bezpochyby diktován právě tím, jak se věci vyvinou především v oblasti Donbasu. Na straně druhé, původním záměrem ruského velení bylo zcela jistě provést bleskovou vojenskou operaci vedoucí k rychlému dosažení strategického cíle. Ale až nyní, po téměř třech letech bojů, se zdá, že oním strategickým cílem bylo dobýt a vojensky kontrolovat tu část území Donbasu, kde se nachází separatistické republiky Luhaňsk a Doněck, část oblasti Záporoží a samozřejmě i oblast jižně od Chersonu, respektive levá stranu delty Dněpru tvořící pozemní přístup ke Krymskému poloostrovu.
Je tedy možné se důvodně domnívat, že z pohledu Ruska se vývoj konfliktu odehrával v kontextu dosažení tohoto cíle. A to i přesto, že především úvodní část ruské intervence připomínala více než zahájení rozsáhlého ozbrojeného konfliktu na území svrchovaného státu vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, či krvavou sovětskou intervenci do Maďarska v roce 1956.
Z dnešního pohledu už není tak překvapující, že ruské jednotky poté, co dosáhly hranice Luhaňské a Doněcké oblasti, nepokračovaly v ofenzivní činnosti, ale naopak přistoupily k takzvané operační přestávce, patrně s cílem přeskupit a zkoncentrovat síly pro následné posílení vojenské kontroly nad dobytým územím. Paradoxně právě tato operační přestávka způsobila to, že ukrajinská armáda se dokázala zkonsolidovat, rychle přeskupit své jednotky do míst, kde to protivník neočekával a kde se projevilo jeho slabé místo, a zatlačila zpět ruské síly na severu a severovýchodě země.
Významnou změnu ve vývoji konfliktu měla přinést ukrajinská protiofenzíva, plánovaná na období konce jara a počátek léta roku 2023. Protiofenzíva však nepřinesla očekávané výsledky. Ukrajinská ofenziva hned v úvodu ztratila svou dynamiku, a to jednak v důsledku silných ruských obranných linií, vybudovaných především v jižní části frontové linie, ale i v důsledku nedostatku schopností vést důraznou ofenzivní činnost. Jasně se projevilo, že plánované hromadné útoky ukrajinských smíšených pěchotních a obrněných formací na hustě zaminovaném terénu bez masivní vzdušné podpory a podpůrné dělostřelecké palby nemohou proti ruským obranným liniím uspět. Rovněž se ukázalo, že mírná, ale přesto dostatečně efektivní vzdušná převaha Rusů způsobila, že ukrajinské jednotky nemohly bez palebné podpory ze vzduchu proniknout do hloubky ruské operační sestavy a přinutit ruské jednotky k ústupu. Zahájení protiofenzívy bez dostatečného potenciálu vzdušných sil a palebné podpory ze vzduchu i ze země byl tak klíčový omyl ukrajinského velení. Přestože Ukrajina v jistých směrech ofenzívy postoupila, hlavní cíl, tzn. rozdělit území okupované ruskými silami na jihu země na dvě části a dosáhnout Azovského moře, se ukázal jako těžko dosažitelný.
Dalším významným mezníkem dosavadního vývoje konfliktu byla ukrajinská intervence na ruské území v regionu Kursk na začátku srpna 2024. Ukrajině se podařilo Rusy zcela zaskočit, přičemž ukrajinské síly během prvních dnů tažení postoupily o desítky kilometrů do Kurské oblasti. Záměrem Ukrajiny bylo se vší pravděpodobností zmírnit vojenský tlak na jihu a východě země, kde Rusko do té doby postupovalo sice pomalu, ale vytrvale. Útokem přes špatně bráněnou hranici a obsazením ruského území se ukrajinští velitelé domnívali, že mohou donutit Kreml stáhnout jednotky z předních linií války na Ukrajině a přemístit je na obranu samotného Ruska. Ofenzíva také vytvářela příležitosti pro Ukrajinu, aby po roce nákladných a demoralizujících obranných operací znovu získala ofenzivní iniciativu. Nicméně nečekaná ofenzíva ukrajinských ozbrojených sil u Kursku nebyla ani tak o zisku území, ale spíše o budoucnosti války. Na základě výsledků této operace by mohly být nastaveny přístupy k mírovému řešení konfliktu.
Nasazení severokorejských jednotek v oblasti Kursku, ale i na dalších místech frontové linie mělo a má poněkud epizodní charakter a rozhodně nemělo zásadní dopad na celý konflikt. Ukázalo se, že schopnost komunikace a vedení koordinované operační činnosti s jednotkami ruskými je velmi slabá, i když vojenská technika a vybavení, které mají Severokorejci, je do značné míry kompatibilní s vybavením ruské armády.
Frontová linie má už poměrně dlouhou dobu stabilní podobu a zdá se, že dosažením klíčových bodů na čáře Kupjansk, Kreminna, Bachmut a Pokrovsk splnila ruská armáda stanovené operační cíle. Stávající podoba frontové linie bezesporu Rusku vyhovuje a bude představovat výchozí bod při jednání o vymezení nové demarkační linie mezi Ruskem a Ukrajinou. Otázkou pouze zůstává, jaký přístup zvolí ruské velení v té části Kurské oblasti, kterou prozatím ovládají ukrajinské síly. V tuto chvíli se totiž nedá říci, že by ruská strana intenzivně usilovala o celkové vytlačení ukrajinských jednotek z tohoto pásma. Ovšem současná pozice ukrajinských jednotek nedává příliš nadějí na to, že kurský výběžek by mohl představovat zásadní trumf pro vyjednávání o územním vyrovnání s Ruskem.
Kritický moment dalšího vývoje však představuje změna v politickém směřování Spojených států a důsledky těchto změn na zahraničně-politickou linii USA. Zda bude mít případný mírový plán nové americké administrativy vliv na ukončení války a způsob, jak bude poválečná situace řešena, to ukáže až budoucnost. Situace na bojišti pouze vytváří předpoklady pro politická jednání, a výhoda, kterou jedna či druhá strana získala na bojišti, je pouze jednou z mnoha a mnoha podmínek, které vytváří celkový rámec pro politická jednání o tom, jak bude poválečná geopolitická mapa dané oblasti vypadat.
Autor textu: Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D.
