Bezpečnostní architektura v oblasti Blízkého a Středního východu (Perského zálivu) prochází v současné době hlubokou proměnou. Dohoda z Mekky, kterou podepsali významní regionální aktéři, jmenovitě Turecko, Saúdská Arábie a Pákistán dne 7. srpna 2026 pod názvem Společná obranná dohoda z Mekky (Mecca Joint Defence Agreement)[1], představuje významný posun směrem k institucionalizaci bezpečnostního uspořádání tamějšího regionu, ve kterém regionální mocnosti usilují o intenzivnější vzájemnou spolupráci v oblasti bezpečnosti a také o vyšší míru strategické autonomie včetně diverzifikace dosavadních bezpečnostních partnerství. Cílem této dohody je „posílit kolektivní odstrašení proti jakémukoli aktu agrese“. Z dohody dále plyne, že jakýkoliv ozbrojený útok proti jednomu ze tří států bude považován za útok proti všem.[2] Koncem srpna 2026 vznikla Strategická politická a obranná komise, kdy se zainteresované státy dohodly na vytvoření stálého sekretariátu se sídlem v Saúdské Arábii a podpořily intenzivnější spolupráci v obranné a průmyslové oblasti, rozvoj technologií a budování celkového institucionálního rámce.
Tato nově podepsaná dohoda představuje několik zásadních aspektů. Dosavadní bezpečnostní architektura v daném regionu a současný bezpečnostní systém, ve kterém Spojené státy americké po několik desítek let vystupovaly jako hlavní garant regionální bezpečnosti, ukazují značné limity a pro tamější regionální hráče i nové nedostatky. Vzniká tak nová strategická realita v regionální bezpečnostní architektuře, kde Spojené státy americké již nemají výlučné postavení v oblasti jaderného odstrašení, nýbrž dle nových skutečností plynoucích z nově podepsané dohody tuto roli přebírá jiná jaderná mocnost – Pákistán. Pro Spojené státy americké představuje Dohoda z Mekky významnou změnu v jejich blízkovýchodní politice, avšak neznamená ztrátu jejich mocensko-politického postavení v dané oblasti. Tuto novou skutečnost lze charakterizovat jako ztrátu monopolu Spojených států amerických, nikoliv však konec jejich dominance v regionu. Spojené státy americké disponují takovými vojenskými schopnostmi, které v krátkodobém horizontu a v dané oblasti nemůže nahradit žádný jiný stát, a zůstávají tak z hlediska diplomatického i vojenského hlavní velmocí v této oblasti. Lze tedy konstatovat, že tamější regionální státy od partnerství se Spojenými státy americkými neupouštějí, avšak vzhledem k aktuální americké zahraniční politice a jejím častým změnám daná partnerství a spojenectví modifikují s cílem omezit jejich slabiny a nedostatky. Konec amerického monopolu na politiku jaderného odstrašení může být interpretován jako jeden z dlouhodobých důsledků americké zahraniční politiky na Blízkém a Středním východě, zejména pak jako důsledek americko-izraelské války proti Íránu, kdy Spojené státy americké s Izraelem podnikly bombardování Íránu již v červnu 2025 a od 28. února 2026 konflikt stále pokračuje. Tento konflikt způsobil značné hospodářské ztráty a otřesy ve světové ekonomice, mezinárodním obchodě a dopravě, přičemž se Spojeným státům americkým stále nedaří ochránit své arabské spojence před íránskou odvetou, jak tito spojenci od garanta regionální bezpečnosti očekávali.
Dohoda z Mekky může proto být chápána jako alternativní řešení k izraelsko-americké strategii zadržování Íránu. Všechny tři státy (Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán) mají pozemní nebo námořní hranici s Íránem a již od počátku íránské islámské revoluce v roce 1979 byly vzájemné zahraniční vztahy komplikované z náboženských, politických, mocenských a dalších důvodů, zejména pak Saúdská Arábie usilovala o politiku zadržování Íránu a vývozu jeho islámské revoluce do sousedních arabských a muslimských zemí.
Přesto Spojené státy americké Dohodu z Mekky oficiálně uvítaly, neboť se jim naskýtá větší prostor pro zajištění regionální bezpečnosti v rámci regionálních spojenectví. Efektivní sdílení bezpečnostního břemene se však stává možným pouze tehdy, existuje-li společná celková strategie a ta dosud v rámci nového uspořádání Dohody z Mekky nebyla vytvořena.
Vznik Dohody z Mekky lze považovat za velmi důležitý regionální akt, jehož význam nespočívá pouze v jeho deklaratorním charakteru, nýbrž poukazuje na nový směr ve vývoji bezpečnostní architektury na Blízkém a Středním východě, kdy nová regionální uskupení získávají strategickou subjektivitu (strategic actorness) s tím, že mohou vzniknout nová strategická těžiště. Vytvoření stálého sekretariátu v rámci Dohody z Mekky představuje významný krok směrem k institucionalizaci zúčastněných stran a snahu o vytvoření trvalejší organizační struktury za účelem zajištění koordinace společných aktivit, politik, efektivnější komunikace mezi členskými státy a společného rozhodování včetně realizace vytyčených strategických cílů. Z hlediska výše zmíněného konceptu strategic actorness lze založení sekretariátu považovat za důležitou událost, neboť může zvyšovat schopnost dané organizace jednat koordinovaně, v dlouhodobém horizontu a lépe tak reagovat na jednotlivé politické či jiné krize v daném regionu.
Na druhé straně podpis Dohody z Mekky nelze interpretovat jako vznik nového muslimského NATO. Její realizace bude záviset na několika významných skutečnostech, především na tom, zda budou vytvořeny mechanismy společného plánování, zda bude zajištěna interoperabilita ozbrojených sil těchto tří členských států včetně postupů vzájemných konzultací a zejména na jejich politické vůli, tj. zda tyto státy budou ochotny plnit závazky, resp. nést náklady na kolektivní obranu. Dohoda z Mekky usiluje o zavedení společných mechanismů v různých oblastech spolupráce, avšak zatím nelze hovořit o plně integrovaném vojenském velení.
Dohoda z Mekky tedy znamená důležitý krok v procesu proměny bezpečnostní architektury v oblasti Blízkého a Středního východu, jejíž význam spočívá v realizaci principu kolektivní obrany, diverzifikaci spojeneckých partnerství, upevňování strategické subjektivity v regionu a též postupném snižování závislosti na jediném, vnějším garantovi bezpečnosti. Spojené státy americké zůstávají v oblasti hlavním diplomatickým i vojenským aktérem, avšak s upadajícím vlivem. Ten mohou doplnit další světové mocnosti jako jsou Rusko a Čína, nikoliv však nahradit či úplně převzít roli Spojených států amerických. Evropská unie sice disponuje značnou ekonomickou silou, širokými diplomatickými vazbami a geografickou blízkostí, avšak stále je v regionu chápána spíše jako aktér, který kopíruje americkou strategii v regionu včetně politiky vůči Izraeli, a ne jako skutečný, důvěryhodný aktér.
Cílem Dohody z Mekky není nahradit americkou dominanci jinou velmocí, nýbrž postupně vytvořit na Blízkém a Středním východě takové prostředí, ve kterém by regionální státy měly větší schopnost samostatně vytvářet vlastní bezpečnostní politiku a určovat tak budoucí vzájemné bezpečnostní vztahy.
Autorka: Ing. Yvona Novotná, Ph.D., Centrum bezpečnostních a vojensko-strategických studií, Univerzita obrany
[1] Již v září 2025 podepsaly státy Saúdská Arábie a Pákistán bilaterální obrannou smlouvu, ke které se později připojilo Turecko a vznikla tak Dohoda z Mekky.
[2] Zde se objevuje paralela s článkem 5 zakládající Washingtonské smlouvy NATO.
