S využitím výsledků, které Centrum bezpečnostních a vojensko-strategických studií získalo při realizaci analýz konfliktu na Ukrajině, přináší Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D., odborný pohled na část projevu prezidenta Petra Pavla v rozhovoru pro britskou stanici Sky News, ve kterém hlava státu uvedla, že vojenská podpora Ukrajiny nevylučuje hledání řešení, jak ukončit válku na jejím území.
Klasická teorie války versus pohled na konflikt na Ukrajině
Prezident Petr Pavel v rozhovoru pro britskou Sky News uvedl, že by bylo naivní pomýšlet na to, že Ukrajina může v dohledné budoucnosti znovu dobýt okupovaná území. Zmínil rovněž, že Rusko se okupovaných oblastí určitě nehodlá vzdát. Vzhledem k současnému vývoji je důležité zastavit boje a následně zahájit debatu o poválečném uspořádání, což by mohlo vést k dosažení určitého kompromisu, se kterým ale podle něho musí souhlasit Kyjev. Toto prohlášení zvedlo poměrně širokou rekci na naší vnitrostátní politické scéně. Tato myšlenka však není zcela nová. Před časem s ní přišel i bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Byť se může zdát, že tato myšlenka jde proti hlavnímu názorovému proudu západního světa, tzn. celkové osvobození Ukrajiny a zachování její teritoriální integrity, má tento postoj svůj realistický a pragmatický základ v klasické teorii války a v principech válčení. Ostatně onu potřebu realistického a pragmatického pohledu na řešení války na Ukrajině prezident Pavel ve svém rozhovoru zdůraznil.
Nicméně při hledání odpovědí na otázky typu, jak ukončit válku na Ukrajině či jaké bude poválečné uspořádání a jaký typ míru čeká Ukrajinu nelze opominout jeden z klíčových faktorů klasické teorie války, který souvisí právě s názorem českého prezidenta i Henryho Kissingera. A tímto faktorem je kulminační bod.
Dosažení kulminačního bodu, který formuloval Carl von Clausewitz ve svém proslulém díle O válce, je nezbytným předpokladem pro ukončení války. Zjednodušeně řečeno, podle této teorie je cílem útočníka dokončit své cíle před dosažením tohoto bodu, zatímco úkolem obránce je dovést útočníka k jeho kulminačnímu bodu před dosažením jeho cílů a přinutit jej k zahájení jednání o mírovém uspořádání. Ve válce však může nastat i patová situace, kdy se absolutní vítězství stává nedosažitelným. To zase vede k tomu, že obě strany hledají cestu ven. Nemusí být identifikováno žádné konkrétní řešení, pouze pochopení, že obě strany sdílejí smysl a ochotu hledat řešení dohodou. Ostatně podle studie Haagského centra strategických studií (The Hague Centre for Strategic Studies) bylo v období let 1946 až 2005 celosvětově zaznamenáno 63 válek mezi zeměmi a pouze 21 % z nich mělo rozhodující výsledek, kdy jedna strana skončila jednoznačně jako vítěz a druhá jako poražená. Historie válečných konfliktů tedy dává nejeden příklad, kdy za určitých okolností a podmínek není možné, aby jedna strana konfliktu byla schopná zcela porazit stranu druhou, pokud se tato fakticky nezhroutí. Zde je klíčovým parametrem vůle pokračovat ve válečné činnosti ve spojení s disponibilitou dostatečně silného ekonomického a vojenského potenciálu. Země, se kterou se útočník chystá válčit, může být příliš silná, anebo je příliš obtížné ji porazit, nebo si ji podrobit.
Teorie o kulminačním bodu ve válce naznačuje, že konflikt dosáhne vrcholu v momentě, kdy se jedna strana dostane do takového stupně vyčerpání, kdy jakákoliv další akce už nemá patřičnou razanci vůči protivníkovi a tím pádem nemá očekávaný efekt. Nastává situace, kdy další vedení války či operace je pouhým plýtváním už tak vyčerpaných zdrojů, ať už materiálních nebo lidských, a takováto situace vede k porážce a ukončení konfliktu. Nicméně Carl von Clausewitz uvádí, ne v každé válce dokáže vítěz úplně porazit protivníka. To je asi hlavní otázka, která vyvstává i dnes, při pohledu na konflikt na Ukrajině. Byť se nejedná o dlouhodobý konflikt, který však může nastat, ani jedna ze stran dnes nedává najevo, že je otevřena jednáním a neprezentuje podmínky, či spíše řečeno ústupky, za kterých by byla ochotna přistoupit k mírovým jednáním. Dosažení kulminačního bodu války závisí na různých faktorech a vyžaduje naplnění řady klíčových podmínek, jako je např. reálná vyhlídka na úspěch anebo vítězství, dostatečné lidské, ekonomické a vojenské zdroje na vedení války, vnější tlak vyvíjený mezinárodním společenstvím nebo třetími stranami na válčící strany, vnitřní tlak vyvíjený na klíčové představitele na každé straně prostřednictvím domácího veřejného mínění, anebo pozitivní návrhy k urovnání konfliktu pro každou stranu.
V současnosti však prezentují obě strany podmínky, které jsou zároveň naprosto nepřijatelné pro druhou stranu. Posouzení jednotlivých vlivů na ukončení války ukazuje, že konec války mezi Ruskem a Ukrajinou je zatím v nedohlednu. Pokud tedy nahlédneme na aktuální stav jednotlivých podmínek, které lze brát jako nezbytné k ukončení konfliktu, pak lze konstatovat následující:
- Obě strany stále věří v úspěch na bojišti, což podněcuje pokračování války;
- rostoucí ekonomické a vojenské náklady na ruské straně vedly Rusko pouze k tomu, aby upravilo své původní válečné cíle;
- vnější, tedy západní tlak na Rusko je vysoký, ale je tlumen pokračujícím vývozem ruské ropy a plynu a tichou podporou jeho ekonomiky ze strany nezápadních zemí;
- vnitřní tlak na Putina zůstává omezený, což ho odrazuje od hledání válečného řešení;
- oběma stranám chybí pozitivní pobídka k dosažení vyjednaného urovnání a zdá se, že ani Ukrajina, ani Rusko nevěří v záruky výsledku válečného urovnání.
Rusko-ukrajinská válka vstoupila do třetího roku a boje pokračují v nezmenšené míře. Přes vojenské ztráty a obrovské lidské utrpení není konec války zatím v dohledu. Politickým cílem ukrajinské obrany bylo a stále i je zatlačení ruských sil na jejich předválečné pozice. Nicméně se zdá, že Rusko má v úmyslu upevnit své zisky a rozšířit kontrolu nad východní Ukrajinou a možná i více. Výsledek bude bezpochyby diktován tím, jak se věci vyvinou především v oblasti Donbasu. Po opakovaně neúspěšné snaze zahájit mírová jednání mezi Ruskem a Ukrajinou jsou vyhlídky na rychlé ukončení války zatím mizivé. Zpočátku se zdálo, že kulminační bod ruského útoku, který byl utápěn v zásobovacích problémech a nebyl schopen prorazit do Kyjeva, je blízko. Rusko pravděpodobně přijalo omezenější strategické cíle a omezuje svou operační činnost na východní a jižní Ukrajinu.
Jak ruská ofenzivní, tak ukrajinská obranná kampaň postupují, ale nedaří se jim způsobit vzájemně bolestivou patovou situaci, která by obě strany přiměla hledat cestu ven prostřednictvím mírových jednání. Obě strany nejprve prozkoumají probíhající ruskou útočnou kampaň na východní Ukrajině, než budou pokračovat v jednáních o příměří. Bližší pohled na proměnné vlivu na ukončení války níže potvrzuje, že mír ještě není v dohledu.
Jaký typ míru čeká Ukrajinu?
Válka ve skutečnosti ještě zdaleka neskončila a vyhlídky na mír pro příští měsíce se zdají být více než slabé. V této chvíli nemá Ukrajina příliš možností a prostředků k tomu, aby realizovala politický cíl deklarovaný prezidentem Zelenským, tzn. vytlačit okupanty z celého svého území a obnovit teritoriální integritu země před rokem 2014. Za stávající situace, ve které se nachází Ukrajina, respektive její válečné hospodářství, a za situace, kdy je existenčně závislá na dodávkách vojenského materiálu ze Západu, se nezdá jako reálné pomýšlet na naplnění tohoto cíle.
Pokud by vyšel předpokládaný operační plán ruské armády a Rusko by dostalo východ Ukrajiny pod svou vojenskou kontrolu, bylo by otázkou, zda by se ukrajinské vedení neuchýlilo k jistému druhu partyzánského způsobu boje proti okupantům. Dosavadní pohled na ukrajinský konflikt by tomu i dával za pravdu. Dobýt území cizího státu a dostat jej pod vojenskou kontrolu je věc jedna. Druhým problémem je toto území stabilizovat a dostat jej pod civilní správu s možností jeho plného ekonomického využití. A o to kremelskému vedení dozajista jde. Pokud by tedy Rusko pokračovalo v okupaci území východní Ukrajiny, situace by zřejmě přerostla v partyzánskou válku, kdy by Ukrajina využívala rychlé izolované útoky a ničila by ruské vojenské prostředky a zařízení na okupovaném území.
Za předpokladu, že by ruská strana nebyla schopna obnovovat bojeschopnost nasazených jednotek, či obnova bojeschopnosti by byla ve vztahu k ekonomickým ziskům z dobytého území finančně nerentabilní, pak by taková situace mohla vést buď k porážce Ruska, nebo by se porážce přímo rovnala. A právě to by mohl být scénář případného úspěchu Ukrajiny v tomto konfliktu. Navíc i zahraniční pomoc, v podobě dodávek zbraní a vojenské techniky pro vedení takovéhoto konfliktu, by mohla pro Ukrajinu představovat způsob, jak tuto válku vyhrát. Trvání takovéhoto konfliktu lze však velmi těžko odhadnout. A otázkou rovněž je, zda vůbec existuje politická vůle vést takový konflikt, který je ve všech ohledech mimořádně vyčerpávající. Pohled na to, jak by válka mohla skončit a co by usnadnilo její ukončení, tudíž není možné jednoznačně koncipovat.
Cílem je pochopitelně ukončit současnou válku za podmínek přijatelných pro Ukrajinu, vyhnout se eskalaci do širšího konfliktu a položit základy pro trvalý mír mezi Ruskem a Ukrajinou. V kontextu uvedených závěrů se tedy možnost jednání o ukončení konfliktu na Ukrajině a povalečném uspořádání této země na základě oboustranně akceptovatelného kompromisu nejeví jako nereálné.
