Každým rokem dne 4. dubna si připomínáme vznik Severoatlantické aliance, známé jako NATO. Organizace Severoatlantické smlouvy, která byla založena právě 4. dubna 1949 dvanácti zakládajícími členy, patří mezi významné mezinárodní bezpečnostní organizace tzv. kolektivní obrany, jejichž hlavním cílem je zajistit bezpečnost pro své členské státy. I v dnešní době má NATO v otázkách bezpečnosti zásadní význam pro velkou část světa včetně České republiky.
Severoatlantická aliance vznikla ve zmíněném roce 1949, tedy jen čtyři roky po skončení druhé světové války. Tehdejší svět se již nacházel na pokraji studené války; vznikalo jeho bipolární rozdělení na západní a východní část, kdy mezi těmito dvěma soupeřícími bloky rostlo napětí, nejistota a riziko válečného střetnutí, později i jaderného konfliktu. Západní státy proto hledaly způsob, jak společně zabránit další válečné konfrontaci. Výsledkem bylo založení této bezpečnostní organizace, jejíž fungování spočívá na základní myšlence: pokud bude napaden jeden členský stát či více států NATO, ostatní mu přijdou na pomoc. Tento princip kolektivní obrany je zakotven v článku 5 zakládající Washingtonské smlouvy a stal se základním pilířem fungování NATO. Podle tohoto dosud platného článku je útok na jednoho člena NATO považován za útok na všechny.
K založení NATO přispělo několik poválečných skutečností. Za hlavní je považována tehdejší hrozba pro západní státy představovaná Sovětským svazem a jeho rozpínavostí včetně šíření komunismu. Za další důvody lze považovat snahu o zamezení opětovnému šíření a rozmachu nacionalismu a militarismu v Evropě, čemuž měla pomoci americká vojenská přítomnost v Evropě, a dále pak podpora evropské politické i vojenské integrace, mající zabránit šíření komunismu zejména ve státech západní Evropy. Vznik NATO tedy znamenal pro západní evropské státy zajištění jejich bezpečnosti včetně minimalizace bezpečnostních hrozeb a pro USA změnu v dosud praktikované zahraniční politice, tj. USA se odklonily od politiky izolacionalismu směrem ke kolektivní obraně a zadržování komunismu.
Na počátku svého fungování bylo NATO považováno spíše za politický závazek bránit Evropu a zajistit západním evropským státům bezpečnost a stabilitu v poválečném období rekonstrukce s cílem zabránit případným nepokojům a hrozícím politickým převratům. NATO se v prvé řadě zaměřilo na budování aliančních struktur včetně posilování svých vojenských schopností k odstrašení a obraně proti sovětské rozpínavosti.
Zpočátku byly komplikované i mezispojenecké vztahy, neboť Francie v té době nadále považovala Německo za potenciální hrozbu (Německo bylo od roku 1870 dle Francie hlavním agresorem ve třech evropských válkách). Ke zlepšení vzájemných francouzsko-německých vztahů došlo nejprve v ekonomické oblasti, kdy se Německo v roce 1952 stalo zakládajícím členem hospodářské organizace Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) společně s Francií, Itálií a zeměmi Beneluxu, tj. Nizozemím, Lucemburskem a Belgií. V roce 1954 vstoupila Spolková republika Německo do NATO. Od roku 1952, kdy se členy NATO stalo i Řecko a Turecko, bylo posíleno jižní křídlo Aliance, jejímž cílem bylo mimo jiné zvýšit stabilitu v oblasti Středomoří. Tím byla úspěšně praktikována zahraniční politika USA v podobě Trumanovy doktríny, ke které se přidaly právě Řecko a Turecko. Trumanova doktrína je také považována za počátek studené války a taktéž za jeden z impulzů pro založení NATO. Ačkoliv zakládající Washingtonská smlouva nebyla výslovně namířena proti Sovětskému svazu, ustanovení o kolektivní obraně s realizací Trumanovy doktríny byla evidentně orientována na Východ. Ke zhoršení vzájemných vztahů mezi západními spojenci a Sovětským svazem začalo docházet již po skončení druhé světové války, k čemuž přispěly například projev britského premiéra Winstona Churchilla v americkém Fultonu v roce 1946, dále pak komunistický převrat v Československu v roce 1948 podporovaný Sovětským svazem, následně blokáda Berlína trvající až do května 1949. Tyto události a ochota západních zemí společně čelit narůstajícímu vlivu Sovětského svazu vedly k založení Aliance.
Svoji klíčovou roli hrálo NATO hlavně v období studené války, během které se oba bloky snažily o udržování rovnováhy sil. Jako protiváha k NATO byl v roce 1955 osmi státy východního bloku založen vojenský pakt pod názvem Varšavská smlouva. Následující období je charakterizováno politikami jaderného odstrašování (americká koncepce MAD), mezinárodními politickými krizemi (povstání v Maďarsku v roce 1956, Suezská krize v roce 1956, Karibská krize v roce 1962), sovětskou intervencí v Československu v roce 1968 a zapojením USA do války ve Vietnamu. V roce 1966 na základě rozhodnutí tehdejšího prezidenta Charlese de Gaulla a jeho snahy o francouzskou vojenskou nezávislost na USA vystoupila Francie z vojenských struktur NATO, zůstala však v politické části. Do vojenských struktur se opět vrátila v roce 2009 za prezidenta Nicolase Sarkozyho, který naopak usiloval o zvýšení francouzského vlivu v rozhodovacích procedurách Aliance. Rozhodovací nezávislost si Francie ponechala v otázkách jaderných zbraní. Během 60. let 20. století nebyly ideální ani vztahy NATO s Evropským společenstvím (ES), které vzniklo v roce 1967 sloučením tří organizací ESUO, Evropského hospodářského společenství (EHS) a Euroatomu, neboť francouzské snahy o blokování členství Velké Británie v ES zamezovaly jakékoli efektivní spolupráci mezi NATO a ES.
Během 70. let 20. století v rámci bipolárního rozdělení světa došlo k uvolnění napětí tzv. détente, které vyvrcholilo v roce 1975 podpisem Závěrečného helsinského aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. NATO v tomto období přijalo pouze jednoho nového člena, Španělsko, a to po smrti vojenského diktátora Francisca Franca v roce 1975. Období détente probíhalo úspěšně díky politice německého ministra zahraničí Willyho Brandta, který nastoupil do funkce v roce 1966 a propagoval tzv. ostpolitik, spočívající v navazování kontaktů se Sovětským svazem i východním Německem s cílem zlepšit vzájemné vztahy. Dále je nutno zmínit další významnou skutečnost, která uvolnila mezinárodní napětí, a to tzv.Harmelovu doktrínu. Tuto doktrínu vypracoval koncem 60. let 20. století belgický ministr zahraničních věcí Pierre Harmel a pojednávala nejen o posílení obranného charakteru NATO, ale také vybízela ke zlepšení diplomatických vztahů Aliance se státy Varšavské smlouvy.
I po skončení studené války mělo NATO velký význam. Přestože došlo k velkým změnám v rámci mezinárodního systému, Aliance neztratila svou relevanci. Naopak přizpůsobila se novým změnám, mezi které lze zařadit vojenské či nevojenské mezinárodní hrozby, terorismus, kybernetické útoky, regionální konflikty a jiné. Po rozpadu Sovětského svazu a Varšavské smlouvy v roce 1991 vstoupilo NATO do nové éry. Během následujících let docházelo ke zlepšení vztahů NATO s Ruskem jakožto nástupnickým státem Sovětského svazu, kterého NATO vnímalo jako svého partnera až do roku 2014. V roce 1991 zveřejnilo NATO strategickou koncepci, pojednávající o nových změnách v rámci mezinárodního společenství a strategického prostředí, jako byly například znovusjednocení Německa, nezávislost pobaltských států či občanská válka v Jugoslávii a její rozpad nebo první válka v Perském zálivu (obsazení Kuvajtu Saddámem Husajnem). V rámci rozšíření partnerských programů s dalšími zeměmi vznikla v roce 1991 Severoatlantická rada pro spolupráci (NACC) s cílem podpořit bezpečnostní dialog a spolupráci mezi Aliancí a státy bývalé Varšavské smlouvy. NACC se stala předchůdkyní pozdějšího Partnerství pro mír (Partnership for Peace) z roku 1994, které ještě více podpořilo vojenskou a politickou spolupráci mezi NATO a postsovětskými zeměmi. NACC se tak stala hlavním nástrojem komunikace mezi Aliancí a bývalými východními státy, snížila napětí po studené válce a vytvořila prostor pro budoucí širší integraci bývalých států východního bloku do evropských bezpečnostních struktur.
Důležitým momentem pro naši zemi byl rok 1999, kdy se Česká republika společně s Maďarskem a Polskem staly členy NATO. Tím tyto země získaly nejen větší bezpečnostní záruky, ale také možnost podílet se na mezinárodních misích, spolupracovat s dalšími státy, získaly politické ukotvení na Západě (definitivní odklon od vlivu bývalého Sovětského svazu) a též příležitost modernizovat svoji armádu.
Zlatá éra spolupráce mezi Východem a Západem trvala od roku 1991 téměř přes dvě dekády, kdy NATO a Rusko přešly od uvolnění napětí ke skutečnému partnerství. I po válce v Kosovu v roce 1999 se obě strany zaměřovaly spíše než na konfrontaci na efektivní spolupráci. Rada NATO-Rusko byla zřízena v roce 2002 jako mechanismus pro konzultace, budování konsenzu, spolupráci, společné rozhodování a akci. Zásadní zlom ve vzájemných vztazích přišel v roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym. Kooperativní vztahy mezi NATO a Ruskem byly narušeny, NATO přerušilo praktickou spolupráci s Ruskem a začalo posilovat svoji vojenskou přítomnost ve východní Evropě. K dalšímu výraznému zhoršení vzájemných vztahů došlo v roce 2022 po vypuknutí války na Ukrajině, kdy se vztahy mezi NATO a Ruskem dostaly na nejhorší úroveň od konce studené války.
V současné době čelí NATO novým požadavkům politiky odstrašování a rozsáhlých obranných operací, které musí navazovat na rychle se vyvíjející technologické, politické či sociální podmínky 21. století. Záměr členských států Aliance a jejich kolektivní vůle (rozhodovací procesy probíhají na základě konsenzu všech členských států Aliance) jsou stanoveny v politických a vojenských dokumentech Aliance a formují bezpečnostní opatření jednotlivých členů. Dnes má NATO 32 členů, jako poslední přistoupily v roce 2023 Finsko a o rok později Švédsko. Avšak mezi některými členy přetrvává napětí, například mezi Tureckem a Řeckem, kdy Turecko se snaží v některých oblastech udržet si svoji nezávislost včetně užšího vztahu s Ruskem. Nejdůležitějším partnerem pro NATO nadále zůstává EU. Jejich vzájemná spolupráce staví na komplementárním přístupu a zahrnuje oblasti spolupráce jako bezpečnost a obrana evropského kontinentu, koordinace společných vojenských aktivit včetně sdílení informací, společné reakce na konflikty (například na Balkáně, Ukrajině), spolupráce v oblasti kybernetické bezpečnosti a v boji proti terorismu. Mezi základní právní rámce vzájemné spolupráce patří tzv. Berlín Plus dohody z roku 2002, které umožňují EU využívat kapacity NATO pro své mise, a dřívější společná prohlášení o posílení vzájemné spolupráce z roku 2018. EU tak poskytuje Alianci ekonomickou sílu a diplomatické schopnosti pro úspěšný rozvoj komplexního přístupu NATO ke konvenčním i nekonvenčním hrozbám. Mezi významná mimoevropská partnerství patří spolupráce NATO s Japonskem či Jižní Koreou.
NATO vstupuje do 77. výročí své existence a lze konstatovat, že je to jedna z nejdéle existujících aliancí v historii obranných organizací. NATO dnes neznamená jen armádu a zbraně, nýbrž velký důraz klade na vzájemnou spolupráci, prevenci konfliktů a vzájemnou pomoc v krizových situacích i při přírodních katastrofách. Právě tato schopnost vzájemně spolupracovat a nalézat konsenzus při rozhodování je jedním z důvodů, proč Aliance funguje už více než 70 let.Výročí založení NATO nám tak připomíná, že bezpečnost není samozřejmost, ale je výsledkem dlouhodobé spolupráce, důvěry a ochoty stát při sobě v nejrůznějších časech a připravenost bránit společné hodnoty.
Autor: Ing. Yvona Novotná, Ph.D.
